Příběhy z demarkační linie

Příběh č.1 z demarkační linie zaslaný od pana Jiřího Korla z Jindřichovic

Konec války se blížil. 21. dubna vstoupily americké jednotky 3. armády generála Pattona u Aše na původní československé území a s nimi i malý kombinovaný československý oddíl. Po dobytí Chebu se však postup Američanů zastavil, neboť bylo nutno dohodnout linii dotyku se sovětskou armádou. Teprve když byla linie dohodnuta a ustálila se na spojnici Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice, vyrazila ráno 5. května pěší divize generálmajora Clifta Andruse spolu s částí 9. obrněné divize generálmajora Johna W. Leonarda z 5. sboru generála Clarence R. Huebnera směrem na Kynšperk a Sokolovo.

Část jednotek 16. pěšího pluku směřovala po hlavní silnici na Sokolovo, část odbočila směrem na Kynšperk a část postupovala Slavkovským lesem ke Kostelní Bříze. 26. pěší pluk směřoval na Luby a dále směrem na Kraslice.

Odpor byl zaznamenán ráno 6. května na silnici u Odravy, poté se 2. prapor 16. pluku po menším boji zmocnil Kynšperka, kde nacisté vyhodili do povětří lávku i most přes Ohři, čímž znemožnili spojení města s nádražím. Američtí vojáci našli před městem na větvi oběšeného německého vojáka, jenž měl na krku ceduli, že byl popraven za dezerci.

Odpoledne 6. května dorazili Američané do Libavského Údolí a kolem sedmé večerní hodiny obsadili Šabinu. V nedaleké Tisové bylo ubytováno 3. ženijní oddělení Fahrenjunkerschule Volkssturmu, jejichž úkolem bylo zabránit americkým jednotkám v postupu od Kynšperka. Po několika výstřelech amerických tanků se jeho členové však rozutekli.

Hlavní proud 3. praporu směřoval mezitím na Sokolov a po menší přestřelce obsadil kasárna na Mýtině, kde osvobodil na dvě stovky amerických a anglických zajatců tam umístěných. K večeru 6. května dosáhly americké jednotky ve Slavkovském lese Kostelní Břízy, Arnoltova a Rudolce.

Součástí ústupového plánu německé armády a jejího zdejšího velitele generála Hermanna mělo být ničení důležitých průmyslových podniků a infrastruktury. Zničena měla být elektrárna v Dolním Rychnově a přilehlé objekty, čímž by velice utrpěla obec. Poručík Wehrmachtu Josef Lohwasser z Dolního Rychnova a předválečný sociálně demokratický starosta obce Anton Beránek navázali styk s představitelem Dolových a průmyslových podniků A.G. Hansem Neuwirthem a rozehráli nebezpečnou hru o záchranu těchto objektů. Lohwasser fingoval a převracel rozkazy, díky čemuž bylo odstraněno podminování mostu u Citic a odstraněny zátarasy na silnici od Kynšperka. Jeho počínání, ale záhy vzbudilo podezření a jen tak tak unikl zatčení. Večer 6. května se Neuwirth telefonicky spojil s Američany a slíbil bezproblémové obsazení Dolního Rychnova. Ráno kolem osmé hodiny 7. května již první americké tanky vjížděly do obce.

Do pohybu se daly i ostatní americké jednotky. 3. prapor 16. pěšího pluku došel do Sokolova, kde osvobodil zbědované sovětské zajatce v lazaretu na Vítězné. Kolem poledne dorazily po bývalé chebské silnici z Dolního Rychnova tanky a transportéry 9. obrněné divize na sokolovské náměstí a na upozornění několika propuštěných vězeňkyň odjeli obsadit koncentrační tábor ve Svatavě. V táboře, kam dorazily americké tanky kolem jedné hodiny odpolední, zajistili Američané přítomné stráže SS včetně velitele Jordana a poskytli hladovým a vyčerpaným ženám pomoc ve formě potravin, prvního ošetření a šatstva.

Jednotky 2. praporu 16. pěšího pluku také obsadily dopoledne 7. května Habartov, Bukovany, Krajkovou a Chlum sv. Maří. Ráno kolem 8:00 h 7. května byla jednotkami 9. obrněné divize obsazena města Horní Slavkov a Krásno, kde v místní škole došlo ke kapitulaci zdejších německých jednotek. Odpoledne dorazili američtí vojáci bez boje do Lokte. V hotelu Bílý kůň brigádní generál George A. Taylor z 1. pěší divize přijal oficiální kapitulaci velitele německých jednotek 12. sboru generála Herberta Osterkampa. Ten na kapitulační listinu napsal jako místo kapitulace: „Elbogen, Sudetenland“. Taylor přeškrtl slovo Sudetenland a se slovy: „neexistuje“ napsal místo toho: „Czechoslovakia“.

Vedle generála Osterkampa byla v Lokti přijata i kapitulace generálporučíka Dr. Fritze Benickeho.

V půl čtvrté odpoledne 7. května dorazil oddíl kapitána Lamberta a nadporučíka Gurfielda z 26. pěšího pluku do Kraslic, Američané taktéž obsadili Bublavu a Jindřichovice. V následujících hodinách dosáhla americká vojska Karlových Varů, odkud se však v důsledku dohodnuté demarkační linie stáhla zpět a zůstala na spojnici Bublava – Rotava – Jindřichovice – Vintířov – Hory a dále směrem k údolí Teplé.

Symbolickou tečkou bylo zajetí bývalého vůdce sudetských Němců Konráda Henleina 8. května americkou hlídkou nedaleko Lokte. Henlein o dva dny později spáchal v zajetí v Plzni sebevraždu. 2. světová válka tak pro sokolovskou oblast definitivně skončila.

zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 2 zaslaný panem Václavem Kotěšovcem z Kraslic.

Osvobození Kraslic neprobíhalo tak, jako tomu bylo v jiných místech západních Čech. Zde nevítaly osvoboditele československé prapory, američtí vojáci nebyli zasypáváni květy. V Kraslicích vítaly Američany bílé kapitulantské vlajky. Vždyť od roku 1938 město patřilo k Německé říši, nyní poražené.

Za války zde žilo 400 Čechů, ale jako doma se zde necítili. Byli sem nahnáni k totálnímu nasazení. Valná většina jich pracovala ve zdejších lesích, u různých živnostníků a v textilní výrobě. Zdejší Němci se na Čechy dívali nepřátelsky a dávali jim patřičně najevo svou nadřazenost. Oni, kteří tak halasně volali v roce 1938 po připojení k „třetí říši“, když teď byli voláni, aby ji na frontách bránili, se cítili poškozeni a zaskočeni, neboť na jejich místa v poměrném bezpečí přicházeli nenávidění Češi. Proto visely na dveřích zdejších hostinců a zábavních míst tabulky se zákazem vstupu pro Čechy a Poláky.

Přišlo jaro roku 1945 a všechno se začalo měnit. Koncem března přišel do Kraslic oddíl esesmanů a ubytoval se ve škole u kostela. Tuto posádku doplňovaly strážní oddíly v zajateckých táborech, tovární stráže, oddíl městské policie a zmobilizovaný  Volkssturm – domobrana. 18.dubna byla totálně nasazeným Čechům dána dovolená až do odvolání. Většina jich této výhody okamžitě využila, i když cesta domů byla svízelná. Toho dne byla bombardována nádraží v Chebu a Karlových Varech. Hoši museli pochodovat pěšky ze Svatavy až do Mariánských Lázní. Teprve odtud bylo možné použít vlakové spojení.V Kraslicích zůstalo asi jen 18 našich lidí. Město a jeho okolí se zato naplnilo spoustou běženců, kteří utíkali před sovětskou armádou a kterým Němci říkali „národní hosté“. Jejich počet na Kraslicku je odhadován na 4,5 tisíce. Ve zdejší horské kotlině se chtěli schovat před frontou. A ta byla tehdy už nedaleko.

Koncem dubna, to se již bojovalo o Berlín, nechal posádkový velitel Kraslic postavit barikády z velkých kamenných bloků v přístupech k náměstí ve směru ke Stříbrné, Lubům i v dnes Dukelské  ulici. Chystal se k boji.

Němcům byly vydány potravinové lístky na šest týdnů dopředu. Obchody s potravinami a s textilem se rázem vyprázdnily. Čechům a kuchyním v táborech byly vydávány pouze denní příděly. Továrny i řemeslnické dílny přestaly pracovat. O situaci na frontách se vědělo velmi málo, zvláště mezi hrstkou zbylých Čechů. Josef Klouda měl ve sklepě schovaný radiopřijímač a 5. května zaslechl z Prahy volání a výzvu o pomoc. 6. května přišel ke Karlu Polákovi  člen Volkssturmu Lorenz a řekl mu, že americká armáda je už v Klingenthalu,  aby s ní Češi navázali spojení. Toho dne již brzy ráno všichni esesmani i s veliteli a městskou policií tiše a rychle opustili město.

6. května byla neděle. Protože během toho dne se americká armáda v Kraslicích neukázala, bylo ujednáno, že v pondělí půjde delegace občanů z Kraslic americké armádě naproti. Dr Horák, který uměl anglicky, Karel Polák, Rudolf Novák a ještě jeden Francouz se vydali s bílým praporkem do Hraničné. Tam již byly americké stráže. Velitel delegaci nepřijal, jen vzkázal, že jeho oddíly dále postupovat nebudou, do Kraslic že přijedou oddíly z Lubů. Když se delegace vrátila do Kraslic, visely na domech bílé prapory a na dnešním náměstí 28.října stály dva americké průzkumné tanky a džíp s pěšáky. Ty zase odjely, ale odpoledne v 15,30 hodin dorazil do města konvoj opancéřovaných vozů a džípů. 26. praporu velel nadporučík J. Gaulfild s kapitánem Lamberthem, který měl rozhodovat o civilních záležitostech.

Americká vojska došla až do Karlových Varů. Obsadila Bublavu a Jindřichovice. Po příjezdu Rudé armády byla pak demarkační čára upravena. Do Kraslic začali přicházet noví čeští osidlenci a Američané pochopili, že nejsou na nepřátelském území, že přinesli svobodu českým lidem, že odčinili potupnou mnichovskou dohodu.

8. května 1945 podepsal německý generál Keitel bezpodmínečnou kapitulaci německé armády a tím druhá světová válka v Evropě skončila.

Že Kraslice nebyly a nejsou pro Američany neznámým místem, dokazuje i vzpomínka amerického jazzového pianisty, který přijel v roce 1996 jako pětasedmdesátiletý do Prahy, kde o Velikonocích vystoupil na Mezinárodním jazzovém festivalu. V rozhovoru s novináři uvedl : Za války jsem řídil kapelu v armádě generála Pattona a s ní jsem se dostal do Řezna. Bylo to pro nás hrozné zklamání, když jsme nemohli dál za dohodnutou demarkační čáru. Sotva válka skončila, rozšířila se zpráva, že někde u vás za hranicí dělají dobré dechové nástroje. Kluci z mé kapely si tam pro ně jezdili. Myslím, že to město se jmenovalo Kraslice.

  zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 3 zaslaný panem ing. Janem Mládkem z Krásného Údolí.

Záznam vzpomínky pana Tiberia Lauderera, bývalého starosty Schönthalu, kraj Teplá, 14. září 1955.

Úvodem autor uvádí několik údajů o svém rodném městě a pak pokračuje:

Schönthal byl na začátku května 1945 obsazen americkými vojáky a přitom byl zajat jakýsi generál Stiller s několika stovkami německých vojáků. Místo bylo již plné uprchlíků. K bojům již u nás nedošlo. Velké náměstí bylo přeplněno vojenskými vozidly, v okolních lesích zůstaly stovky opuštěných vojenských vozidel. Po kapitulaci k nám dorazil ještě transport uprchlíků, mezi nimi mnoho z Drážďan, asi 1 000 lidí, kteří museli být na příkaz americké okupační armády ubytováni. Fronty uprchlíků, většinou motorizované, stály mimo Schönthal a sousední obce na volném poli. K rabování nedocházelo. Jakmile se v obci Schönthalu zaměstnaní zahraniční pracovníci pustili do rabování, byli americkou okupační správou odsunuti do sousedních obcí obsazených Rusy.

Několik dní po obsazení Američany se u mě objevila americká státní policie, obstoupila můj dům a požadovala po mě, abych uvedl všechny obecní a stranické funkcionáře. Mezitím, co jsem ještě mluvil s americkým tlumočníkem, přišla delegace francouzských zajatců. Jeden z nich mluvil perfektně anglicky a německy a během 10 minut mne pak americký velitel na návrh Francouzů přes moji politickou činnost během války jmenoval starostou obce Schönthal.

Schönthal měl po válce s Francií francouzské válečné zajatce, kteří vesměs pracovali u sedláků. Francouzští zajatci se chovali korektně a nedocházelo s nimi k žádným incidentům.

Ještě krátce před zhroucením (starého pořádku) zůstal v Schönthale viset transport zajatců koncentračního tábora, protože zmizel doprovodný personál. Ubytoval jsem okolo 60ti mužů a žen ve škole a financoval jejich zaopatření. Jeden zajatec koncentračního tábora, jak mi vysvětlil, byl polským statkářem, na jméno si bohužel nevzpomínám, si vzal zaopatření těchto zajatců na starost. Obstaral u vojenské posádky chléb, brambor mi z poslední předepsané dodávky zbylo 300 metráků. Zajatí vojáci pod vedením generála Stillera se zaopatřili ze zásob obce.

26.5.1945 ke mně přišel americký tlumočník a vysvětloval, že by mně a sedláka I. Pichla odvezl 5ti tunovým nákladním vozem do Bavorska, kde bych si mohl  naložit, co auto uveze. Já a Pichl, který byl od roku 1924 nepřetržitě (druhým) místostarostou, jsme odmítli a vysvětlili, že v této kritické době přece nemůžeme nechat obec na holičkách.

28.5.1945 opustili Američané obec a stanovali mimo Schönthal vedle okresní silnice do okresního města Teplá na volném poli. Ruská okupační armáda vtáhla do obce. Američané vzali generála Stillera a jeho vojáky s sebou. Co se s nimi později stalo mi není známo.

Po obsazení Rusy záhy došlo k pozdvižení kvůli správě obce a sociálními demokraty byla ustanovena strana a já byl ještě téhož dne opět ustanoven starostou. Během ruského velení se opět neobjevilo rabování ani znásilňování. Ruský velitel, pokud si vzpomínám nějaký Mongol, velmi dohlížel na pořádek v naší obci.

18.6.1945 přijel z Bečova motorizovaný posel a pověřil mne, abych na 19.6. svolal staré zastupitelstvo a sociální demokraty na obecní úřad. 19.6.1945 přišli dva četníci a dva civilisté z Národního výboru Bečov a ustanovili, s ohledem na vlastní obcí obhospodařovaný statek, velký objem lesního majetku a uskladněného dřeva, novou obecní radu. Přestože jsem se zdráhal, byl jsem opět ustanoven starostou. Dotčený originální protokol je v mých rukách. Krátce nato byl ustanoven český komisař z Plzně a komisař pro zajištění sklizně. Po převzetí civilní správy Čechy, musely být odevzdány všechny cenné předměty, rádia, hudební nástroje, šperky, kožichy, knihy, všechny běženci uložené předměty, kufry. Domovní prohlídky prováděné Čechy nebraly konce. Jen jeden příklad: selské dcerce byla zabavena výbava, ta šla za Rusy a ti jí sami výbavu přinesli z českého autobusu stále stojícího na náměstí.

V okolí Schönthalu směrem na Karlovy Vary tábořilo na tzv. Chloumeckém vrchu na 3 000 ruských vojáků a z Schönthalu jim museli být denně k dispozici muži s povozy. V čase senoseče jsem se obrátil na ruského velitele a již jsme nemuseli nadále muže s povozy poskytovat.

Zpráva končí krátkým popisem dalších událostí až k vysídlení autora v srpnu 1946.

Zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 4 zaslaný panem Rudolfem Muzikou z Toužimi.

Jak skončila druhá světová válka v Toužimi - část I.

Dle paměti mého otce Jiřího Muziky přijeli Američané do Kosmové 6. května 1945. Ten den byla neděle a část Němců, kteří zde žili, byli na filmovém představení v sokolovně, kde tehdy bylo místní kino. Starosta nechal zastavit představení a poslal návštěvníky domů s tím, že Američané jsou už v Kosmové.

Američané dorazili do Toužimi až v pondělí 7. května 1945 a to dopoledne asi v 9:00 hod.

Příjezd vypadal takto (viděno v mých necelých jedenácti letech):

Bydleli jsme na náměstí v domě čp. 98, já jsem v tu dobu koukal z okna v patře. Od hotelu přijel čtyřkolový obrněný vůz, který měl nahoře kulometnou věž, ale vojáci nebyli vidět. Pomalu sjížděl až na prostranství u pošty kde zastavil, chvíli se nic nedělo, až najednou se ve věži objevila ruka, ve které voják držel pistoli, pomalu se vysoukala přilba vojáka, který se rozhlížel kolem dokola. Protože se nic nedělo (v Toužimi nebyla německá vojska), vysoukal se ven, seskočil a vzápětí se objevil druhý voják, který se okamžitě chopil kulometu a tím jistil celou akci.

V zámku byli internováni francouzští zajatci, v počtu asi 5 až 6 mužů. Vyběhli ze zámku s francouzským praporem v ruce, postavili se do řady, zasalutovali a předali jakési hlášení. Američané jim naznačili, že jsou volní a myslím, že do týdne opustili Toužim.

Za několik minut se udála věc, která vzrušila obyvatele. Od hotelu směrem dolů přes náměstí se objevilo nákladní vojenské auto, na kterém na korbě sedělo několik německých vojáků. Američan, který byl u kulometu obrněného auta namířil na Němce. Další americký voják, který stál u obrněného auta na Němce křičel, aby zastavili. Ti začali bušit na kabinu řidiče v náznaku aby zastavil. Američané je vybídli, aby vystoupili a sestoupili z korby. Tak se také stalo, bez odporu (zřejmě byli rádi, že válka pro ně skončila). Museli se postavit ke zdi bývalé radnice (dům služeb) a tam odevzdali zbraně. Museli  také z kapes vyndat věci a kapesní nože hodili na zem. Do těch nožů americký voják kopl až se rozletěli a kluci, co tam okouněli, si je sebrali. Na příkaz Američanů nastoupili na svoje nákladní auto, otočili se a jeli za americkým obrněncem, který na ně mířil kulometem. Teprve až následující den se objevil na náměstí americký tank.

Takže Toužim byla obsazena 16. obrněnou divizí, která také jako první

6. května ráno dorazila do Plzně. Velitelem byl plukovník Charles H. Noble.

A zde se také postup americké armády zastavil, neboť tak se již předem domluvili velitelé spojeneckých mocností – vznikla demarkační čára.

Co se dělo dále.

Američané se ubytovali, část v hotelu na náměstí v sále v prvním patře a část se uchýlila do prostranství před sokolovnu, tam kde je dnes zubní oddělení (tato budova zde v této době nebyla). Bylo zde několik vojenských aut a tři, v mých očích ohromných tanků. Také zřídili polní kuchyně, kde se vařilo jídlo pro vojsko, ale také sem chodilo civilní obyvatelstvo, převážně starší lidi a prosili o jídlo co zbylo.

Protože bylo po kapitulaci německé armády, začali Němci přes Toužim prchat do amerického zajetí. Byla to Schörnerova armáda, která utíkala od Prahy. Vojsko se valilo od Kojšovic a od Radyně. Na Malém náměstí se konalo odzbrojování, Němci zahazovali zbraně pěchotní, kulomety, pistole, munici a miny, dokonce i dělo tam odstavili.

Německá armáda jela Tepelskou ulicí přes Kosmovou na západ a celý tento úsek byl plný zbraní a vojenského materiálu.

                                   Konec první části příběhu.

Jak skončila druhá světová válka v Toužimi část II.

Pan Muzika pokračuje ve svém vyprávění.

Chtěl bych osvětlit událost, která se stala na Malém náměstí. Jak se ví, tak Němci na okupovaných územích donutili odejít mladé lidi na práci v říši. Také v Toužimi byl malý tábor, kde tito lidé žili. Ten tábor byl umístěn v místě, kde je dnes velkoobchod Jednoty (vedle domu, kde bydlí paní Bečková). Jak skončila válka, tak tito lidé byli volní. A tak se objevili dva mladí chlapci na Malém náměstí a protože tam bylo spousta zbraní, jeden se zmocnil pistole. Chtěl se s tím pochlubit svému příteli, ze zásobníku vyndali střelivo, ale zapomněl, že v hlavni je střela, namířil na přítele a zmáčkl spoušť. Vyšla rána a jeho přítel se skácel k zemi. Toto se stalo před domem, kde je dnes prodejna SAPE. Jako kluk jsem byl poblíž a tak tímto mohu potvrdit tuto skutečnost.

Přijel americký džíp, naložili oba chlapce a odvezli je k lékaři (Dr. Lederer bydlel v domě, kde má dnes obchod paní Šuleková). Co se stalo s chlapcem, který vystřelil nevím.

Postřelený chlapec zemřel a byl pochován u toho tábora kde bydleli.

Čas běžel a protože v Toužimi byla demarkační čára tak Američané opustili Toužim a vybudovali si hlídkové stanoviště za městem na západ. Jedna hlídka byla hned za domem paní Moravcové v Tepelské ulici a další za říčkou Střela. Hlídky byly také asi 200 m za státní silnicí směrem k Utvině. Sedlo a Kosmová byly v americké zóně.

Za hlídkou směrem k Sedlu jsem jako kluk chodil, byl tam velký stan asi s osmi muži a jeden obrněný transportér s kulometnou věží. Na té věži mi jeden mladý americký voják ukázal, že „Pilsen ratatata“, pravděpodobně v Plzni bojoval.

Ze Sedla, kde asi byla polní kuchyně, jim v džípu vozili jídlo. V posádce tohoto džípu byl i jeden černoch a tak jsem poprvé uviděl živého černocha. Nevím už přesně jak dlouho trvala jejich přítomnost a kdy americká armáda opustila i tyto prostory.

Ihned jak Američané opustili město, do Toužimi přišla Rudá armáda, bylo to asi 21. května 1945. Ubytovali se také v hotelu v sále v patře. Zavedli, že každý zdejší občan se musí označit bílou páskou na rukávu a pro obyvatelstvo byl vydán zákaz vycházení od 21.00 do 6.00 do rána. Sovětské jednotky z města odešly v listopadu 1945. Po dobu, kdy v Toužimi, nebo v okolí byli sovětští a američtí vojáci, nikdo nepamatuje, že by se vojáci těchto dvou spojeneckých armád někdy společně sešli k přátelskému posezení.

Nyní bych chtěl navázat na příhodu, která se stala na Malém náměstí – zastřelení toho mládence.

Na náměstí vedle pošty byl postaven pomník na počest osvobození Československa, kde v horní části byla ještě plaketa presidenta Ed. Beneše.

Ostatky mladého muže, zastřeleného na Malém náměstí, byly přeneseny sem a zřízen pomník neznámého vojína sovětské armády (později se celý pomník přenesl do areálu zemědělského učiliště, kde stojí již mnoho let).

Původně jsem si myslel, že tyto ostatky patří mládenci ze Sovětského svazu zavlečeného na nucené práce do říše a až později jsem se dočetl, že to byli dva mládenci z Polska, taktéž zavlečeni na nucené práce. Jeden z nich leží pod pomníkem. Nechci znevažovat pietní místo, ale zde v Toužimi nepadl žádný voják Sovětské armády. Taková je pravda.

zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 5 zaslala paní Božena Royová z Horní Břízy

V Horní Bříze bylo mimořádně rušno již v dubnu 1945. Byli tu němečtí civilní uprchlíci, na radnici byl vojenský lazaret a ve škole Hitlerjugend. 12. dubna přijela vojenská jednotka Vlasovců. 17. dubna hloubkoví letci ostřelovali nádraží a poškodili i lokomotivy vlaku, kterým Vlasovci přijeli, a tím jim znemožnili odjezd. Pak tu projížděl vlak s Himlerem a jeho generalitou a uvázl tu nějakou dobu kvůli poškozené trati. 21. dubna zastavil na nádraží transport vězňů z koncentračních táborů. Přestože jim byla poskytnuta všemožná pomoc, 35 vězňů tu zemřelo a jsou nyní pochováni na místním hřbitově, kam byly jejich ostatky přeneseny z původního hrobu u trati.

8. května kolem jedenácté hodiny dopoledne přijeli do obce ubytovatelé americké armády, aby ohlásili příjezd asi 300 vojáků pod vedením kpt. Browna k delšímu pobytu. Byla narychlo uklizena škola a odpoledne kolem čtvrté hodiny přijela už obrněná vozidla a jeepy Pattonovy armády. Prostranství mezi školou a sokolovnou bylo celé zaplněno.

9. května se konala velká oslava při vztyčení americké vlajky.

10. května bylo pro vojáky uspořádáno filmové představení, kterého se na jejich žádost zúčastnili i občané.

11. května dopoledne Američané nečekaně Horní Břízu opustili. Odpoledne dorazil na továrnu průzkumný oddíl Rudé armády, vedený mladším seržantem Vladimírem Fiščenkem. O jeho příjezdu byli občané zpraveni hlášením z Kaznějova. Vojáci byli uvítáni u slavobrány na továrně, v místní restauraci je uvítal dr. Kandaria (jeden z Vlasovců). Průzkumný oddíl si velitelské stanoviště zřídil na četnické stanici a kolem závodu zaujali vojáci bojové postavení. Hlavní síly dělostřeleckého pluku se rozložily v lese poblíž kaznějovské kaolinky. Přechodně byla zřízena demarkační linie mezi továrnou a obcí, ale protože to způsobovalo velké problémy, byla brzy zrušena a přesunuta na silnici do Třemošné.

12. května do obce přijel čs. kombinovaný oddíl v čele s pplk. Sítkem. Vojáci byli vřele přivítáni obyvateli a ubytovali se ve škole. Zdrželi se do 20. května.

Po jejich odjezdu se v celé obci usídlili Rusové, kteří zde zůstali do ledna 1946.

zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 7. Tento příběh jsem vybral z kroniky obce Nezvěstice, kterou mi zaslala paní Marie Lindauerová.

7. květen 1945

Krásný májový den. Starosti z nás spadly, bylo po válce, po strachu z náletů. Teď radostně jsme kráčeli po šťáhlavské silnici naproti Američanům o kterých jsme věděli, že jsou již v Plzni. Vysoko nad námi pomalu plulo zvědné letadlo tak jako velký pták. První chodci, které jsme potkali, radostně nám sdělovali, že mezi Plzencem a Radyní je množství vozů a tanků německých, které americká armáda ukořistila. Tak jsme došli až ke křižovatce státní a šťáhlavské silnice.

Ze státní silnice jela proti nám dlouhá řada amerických vozů. Dala se k Šťáhlavům.

Skoro se nám srdce zastavila, když vlastníma očima jsme viděli, že Američané opravdu jedou proti nám. Mávali jsme jim šátky na uvítanou. Vojáci nám vlídně kynuli z vozů na pozdrav. Mladí vojáci seděli pohodlně na plošinách vozů zvaných džípy. Volali jsme na ně: „Nazdar!“ a oni nám odpovídali: „Helou!“

Sotva přijela první kolona, již sjížděla k nám druhá. Ta mířila přímo k nám, k Nezvěsticům. Občané, kteří od kapličky vyhlíželi Američany, to byla naše služba zpravodajská. Hned oznámili: „Američané jedou!“. Zpráva letěla dolů do obce rychlostí blesku. Olešenští, nezvěstičtí, všichni pospíchali k silnici, po které vozy Američanů přijížděly. Nikdo nechtěl propást uvítání. Vozy válečné, které byly uvítány jásotem obyvatelstva, však nikde nezastavily, projely obcí a jely dále poříčskou silnicí. Žákavští od svých zahrad viděli, že Američané jedou a běželi k silnici.

U Apoleny bylo velmi živo. Tam Američané chvílemi zastavovali, když obraceli svoje vozy zpět k Nezvěsticům. Tam je žákavští vítali. Hlavně dívky v národních krojích to vyhrávaly. Děvčata se vezla s Američany do Nezvěstic.

Džípy, obrněné vozy a tanky již ujížděly k Nezvěsticům. Pod vilou č.p. 9 blízko mostu musel vůz americký zastavit. Se všech stran hrnuli se k němu naši občané. Vítali vojíny radostným jásotem, mávali šátky a podávali jim ruce na uvítanou.

Oficiální uvítání nebylo. Řečníkem měl býti Dr. Vlasák, ale nedošlo k němu. Vítání provedl lid sám, spontánně, bez jakékoliv přípravy, jak mu to z nadšení všech ze srdce vytrysklo. Zvědné vozy ujížděly zpět k Plzni, obrněná vozba zůstala v Nezvěsticích. Jednotlivé vozy i skupiny jich stály u hlavní silnice na volných místech. Nejvíce jich bylo mezi Dolákovic domem a naším č.p. 105.

Když jsem ten den stál před domem, bylo tu plno lidí, jako o slavnosti. Byl jsem svědkem výjevů, které mi nikdy nevymizí z mysli. Byly to výjevy velkého nadšení, které se tu možná již nikdy opakovat nebudou. Stály tu americké tanky ozdobené kvítím a dívkami v národních krojích. Vojáci sestoupili ze svých válečných strojů mezi obyvatelstvo. Muži, ženy, děti staří, mladí hrnuli se k nim. Mnozí měli v očích slzy radosti, slzy pohnutí. A nestyděli se za ně. Nerozuměli jsme si s nimi, neb mluvili anglicky, oni zase nerozuměli česky.

Ale vždycky se nějaký tlumočník našel, který domluvu zprostředkoval. Mladí domlouvali se očima. Zdálo se, jako bychom se s těmi hochy, kteří k nám přes moře přijeli, již dlouho znali. To bylo proto, že všichni jsme je tak dlouho čekali. Věřili jsme, že přinesou nám svobodu a mír. A nyní, v této chvíli, jsme viděli, že se to vše naplnilo.

V našem kraji, se žádné velké bitvy nerozpoutaly. Viděli jsme tu jen oddíly německé branné moci spěchající do zajetí k Američanům. Odpoledne došla zpráva, že u Dražkovic došlo ke srážce německého oddílu a stáží našich. Bylo vidět požár. Dým se vznášel nad lesem. Němci tam zapálili několik aut.

Zvědná letadla americká krouží nad námi. Americké tanky jely k východu. Bylo to po sedmé hodině večerní. Ptali se na cestu do Prahy. Tehdy Praha volala již dva dny o pomoc. Tanky s pomocnými vozy se řítily po dlažbě silnice. Mysleli jsme, že jedou Praze na pomoc, ale nebyla to pravda. K půlnoci vracely se tanky ze svého průzkumu na východě. Pod nárazy jejich ocelových pásů chvěla se dlažba. Když přejely, nastal teprve klid.

Američané odjeli. Zůstavili tu osmnáct mužů stráže. Večer bylo v parku u školy veselo. Tančilo se vesele, jak o benátské noci.

8. května londýnský rozhlas oznámil, že o třetí hodině odpoledne bude vyhlášen mír. Stěhování z venkova zpět do měst započalo. Všichni, kteří uprchli před nálety se nyní vracejí domů.

zpracoval g.M.

Příběh č. 8 nám poslal pan Václav Talůžek z Kasejovic. Je psaný v ruce, je krátký a krásný. Předem nás srdečně zdraví a přeje nám k naší práci hodně štěstí a úspěchů.

Pan Talůžek píše:

Jsem sice nejstarší „dědek“ v naší obci, ale v žádném případě nejsem takový pamětník, jakého si oba představujeme. Já jsem v době ukončení války byl ještě kluk s taškou učebnic na zádech (devět roků), takže mi utkvěly v paměti pouze klukovské zážitky a to hlavně z prvního dne příjezdu amerických vojáků.

V ten den, myslím, že to bylo 6. května jsem „překážel“ chlapům při dokončení tehdy nařízené stavby krytu, když přišel pan Műller ze sousední vesnice a jako pozdrav spustil doslovně: „Kluci serte na to, je konec války!! Američani jsou v Plzni a odpoledne pojedou přes Životice a Kasejovice dál."
Okamžitě všem mužům vypadlo nářadí z rukou a šli se všemi obyvateli obce k hlavní silnici přivítat osvoboditele a projevit jim díky.

Já jsem zažil další příjemné překvapení, když jsem poprvé v životě ochutnal čokoládu. O „blahobytu“, který jsme díky přítomnosti amerických vojáků, kteří se následující dny rozmístili po všech volných místnostech v obci, se již nechci zmiňovat.

V Životicích jsou dva památníky připomínající oběti z období druhé světové války. Při vjezdu do obce je pomník místního občana pana Václava Brejchy, který padl jako pilot RAF a asi 200 m za obcí je pomník pana Havlíka – mlynáře ze Lnář, který padl při převozu partyzána na motocyklu.

Ve Lnářích, již dlouho před sametovou revolucí, se každoročně pořádaly vzpomínkové akce, při kterých byly všechny budovy kolem obsazeny příslušníky STB a jejich přisluhovačů.
Zde byl zajat generál Vlasov.

zpracoval g.M.

Příběh č. 9 je zkrácený popis událostí konce WWII z kroniky obce Cehnice.

Část prvá.

Květnové události v Cehnicích v roce 1945.

5. květen 1945

Pod rybníček na návsi přijela německá spojka na motorce. Oznámila autokoloně zde usídlené, že je ve Strakonicích povstání a že přijíždí Američané. Kolona ihned nasedla do vozidel a odjela k Vodňanům. V Cehnicích se rozšířila zpráva, že ve Strakonicích se německé posádky již vzdaly a že ve městě už vládne národní výbor. Hned se shromáždili někteří cehničtí občané a měli v úmyslu odzbrojovat německé vojsko. Vytáhly lovecké pušky, které měli ukryty, kulovničky a též revolvery, směšná to výzbroj proti po zuby ozbrojeným fašistům. Ale hrozná nenávist proti okupantům převyšovala zdravý rozum a rozvahu. Na mostě byla zadržena spojka SS. Voják byl zastaven a odzbrojen. Revolucionáři tak získali zbraň, chtěli ji použít, ale neuměli s ní zacházet. 

Jiní revolucionáři postavili při ústí silnice z Cehnic k Vodňanům (nad zatáčkou "U dvora") z trámů a prken barikádu, aby zamezili volný průjezd autům. Asi ve 13:00 hodin projíždělo auto s německými důstojníky. Bylo zastaveno a obklopeno revolucionáři s namířenými zbraněmi. Čtyři důstojníci SS se vzdali a byli odvedeni na cehnickou četnickou stanici, kde odevzdali zbraně.

Asi ve 13:30 přijelo k barikádě osobní auto, a když nemohlo dál, otočilo se a vrátilo se k Vodňanům. Mezi obránci barikády a vojáky byla svedena přestřelka. Listonoš Jan Zronek, který přicházel od lesa, byl postřelen do ramene. Následně přijelo od Vodňan několik aut a vojáci z nich postupovali v rojnici a v bojové pozici k Cehnicům. Raněný Zronek, který se držel přijíždějícího vozu z lesa s palivem, byl německými vojáky zadržen, prohledán, a protože u něho nalezli revolver, byl na místě postřílen automatem. Postupující vojáci začali střílet na místa, kde se zdržovali revolucionáři, kteří však před přesilou museli ustoupit. Vojáci SS ostřelovali vše, co jim bylo podezřelé. Vrchní strážmistr Kodýtek seznal, že Cehnice jsou vážně ohrožené a volal telefonem o pomoc do Strakonic. Bylo mu však oznámeno, že pomoc nemůže být za žádných okolností poskytnuta. Každým okamžikem mohla nastat zkáza obce Cehnice. Bez jakéhokoliv rozvažování musel Kodýtek jednat. Za střelby vyšel sám proti Němcům a volal na ně a dával jim znamení bílým kapesníkem, aby na něho nestříleli. Volal, že si přeje mluvit s velitelem.

Jeden poručík SS z postupujících vojáků dal povel, aby na našeho četníka nebylo stříleno a sám vyšel mu po silnici částečně vstříc, aby se dověděl, co jim chce říci. Vrchní strážmistr Kodýtek stručně vysvětlil, že válka vede ke konci a tudíž není nutné bezvýznamně ničit lidské životy i majetek. I oni, němečtí vojáci musí stejně co nejdříve složit zbraně. Žádal je, aby upustili od postupu na Cehnice. Důstojník se o složení zbraní vyslovil ihned odmítavě. Naznačil, že jeho vojáci sami žádají jít do boje proti Cehnicím za to, že zde bylo na ně stříleno. On sám, že není velitelem tohoto odvetného oddílu, ale že je ochoten prozatím zastavit postup vojáků až do doby, jak rozhodne jeho velitel, který je ve vedlejší obci. Vrchního Kodýtka vzal sebou autem k veliteli v Dunovicích.

Dunovice byly přeplněny vojsky SS, vše bylo připraveno k boji. Velitel - nadporučík se osopil na parlamentáře Kodýtka, že on si své vojsko nenechá ostřelovat civilisty. V Cehnicích že se tomu tak stalo. Dává však podmínku, aby mu byli vráceni čtyři zajatí důstojníci, kteří jsou v Cehnicích. Pro ně dojde poručík se strážmistrem Kodýtkem. Připomněl Kodýtkovi, že za jejich bezpečnost ručí svým vlastním životem a za jejich bezpečné dopravení do Dunovic. V případě další střelby civilistů na vojáky, vyhrožoval, že budou Cehnice srovnány se zemí. O složení zbraní u jeho jednotek nemůže být ani řeč, ale když vše dobře dopadne, klidně s vojskem odjede dále. O zajetí čtyř německých důstojníků se dověděl velitel od německých uprchlíků v Dunovicích. Než se vrchní strážmistr s poručíkem vrátili nazpět, došlo k dalšímu střílení a následnému postupu vojáků SS, kteří prohledávali stavení "Za dvorem" a hledali partyzány. Při této akci zastřelili několik našich občanů. Byli to: Josef Havlík, výměnkář, který byl střelen do břicha a asi po 2 hodinách zemřel. Václav Sosna č. p. 96, byl zastřelen na dvoře. Josef Mrvík, dělník, byl vyveden na dvůr se všemi členy rodiny, vojáci mu poručili, aby se obrátil čelem ke zdi. Zezadu mu pak vpálili kulku a tak ho usmrtili před zraky celé rodiny. Václav Lojík, cestář, se ukryl za hromadu chvojí, vojáci ho však shlédli a hned zastřelili.

Konec prvé části.

zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 9 je zkrácený popis událostí konce WWII z kroniky obce Cehnice.

Část druhá - závěrečná

Budovy hospodáře Karla Kostěnce, č. p. 102, byly odstřelovány pancéřovou pěstí. Vojáci obklopili celý dům, domnívajíce se, že jsou uvnitř ještě revolucionáři, a přes úpěnlivé prosby majitele, ho na 4 místech zapálili. Nikdo nesměl jít hasit pod výhrůžkou zastřelení. Přes požár byla rodina Kostěncova ukryta v demolovaném bytě, neboť byli ostřelování. Ani dobytek nemohli pustit z hořícího chléva. Tam se však nic nestalo, protože nad stájí bylo dobré klenutí. Do kuchyně Václava Poláčka hodili esesáci ruční granát a rozbili celé vnitřní vybavení. Domácí lidé se zachránili proto, že před tím vyskákali oknem na sad.

K vzniklému požáru stavení ubíhali Josef Vilím, syn rolníka č. 32 a úředních ČZ Josef Andrlík, oba měli pistole v rukou. Němečtí vojáci ukrytí v křoví na mezi nad silnicí, je oba zastřelili ranou do hlavy před stájemi bývalého panského dvora. Vilím byl nejmladší, rok narození 1926, Andrlík byl rodem z Plzně, všichni ostatní byli rodem z Cehnic. Velmi těžce byl postřelen Josef Staněk, hostinský z Cehnic. Po zranění upadl do příkopu s průstřelem plic. Po přestřelce přišel k vědomí a došel ještě do Mamušini a odtud byl dopraven do nemocnice ve Strakonicích.

Vážně byli ohroženi zastřelením i jiní občané z Cehnic, Karel Kostěnec č. 102, Josef Kovář 93, ale i další. Ale Jan Tomášek č. 98, který uměl dobře německy rozzuřeným vojákům domluvil, že jde jen o klidné a neškodné občany, aby je nestříleli. Tím jim zachránil život.

Po návratu SS - poručíka a strážmistra se zajatci byl postup vojáků zastaven a když byli zajatci vráceni, odvolal velitel rozzuřené vojáky z pozic Cehnic. Kolona pak odjela. Obyvatelstvo obce se však bálo msty a přes to, že byly všude postaveny hlídky, vystěhovali se téměř všichni do okolních vsí a lesů na noc.

6. květen 1945

Dne 6. května očekávali zdejší obyvatelé s hudbou včele americké vojáky. U rozcestí k Paračovu stáli s prapory, ale jen jediné auto s vojáky zde projelo, aniž se zastavilo. Teprve před večerem přijeli další vojáci na dvou motorkách, kteří zde zůstali dlouho do noci mezi našimi lidmi. Mezi těmito vojáky byl také americký Slovák, se kterým jsme si mohli pohovořit.

10. květen 1945

Tento den okolo 17 hodiny přijel od Vodňan první pancéř s ruskými vojáky, kterým na uvítanou byla obchodníkem Janem Tůmou podána krásná jablka. Uvítací řeč pronesl rusky, ruský legionář, strážmistr Josef Kostinec.

11. květen 1945

Už za večerního šera přijely od Paračova řady amerických tanků. Téže noci přijel do Cehnic na ubytování oddíl asi 1 000 ruských parašutistů s 60 důstojníky. Rusové obsadili severní a Američané jižní část obce Cehnice. Ráno 12. 5. se sešli jak američtí, tak ruští vojáci na návsi pod rybníčkem a vesele připíjeli na konec války. Večer pak přinesly cehničtí muzikanti nástroje do hostince "U Staňků" a konala se první poválečná radostná veselice. Rusové tančili kozáčka a Američané si libovali v tangu a valzu. Hrálo se až do bílého rána.

zpracoval g.M.

Předchozí příběhy si můžete přečíst v odkazu  "Příběhy z linie"

Příběh č. 10. je z knihy Floriána Fencla 

"Soumrak a svítání - kronika Vodňan"

Můžeme si ho přečíst díky laskavosti a vstřícnosti paní Miroslavy Špačkové z Chelčic.

Americké vojsko posádkou ve Vodňanech.

Vojáci 3. armády se ubytovali v rybářské škole, ve školách proti kostelu, v krásných stanech i v privátech. Obsadili i rozhlediště na Radčiském vrchu. Zavedli mezi sebou telefonní spojení a pomohli nám očistit kraj od zbytku potulných banditů německých. Na malých, tichých autíčkách jezdili jako čerti po celém okolí. Byli velmi inteligentní, přívětiví, rádi se seznamovali a pobavili.

Za různé služby se dovedli taktně odměnit.

Ti ze slovanské krve byli k nám vřelejší a sdílnější, ti z germánských předků byli zdrženlivější a kritičtí; nechápali náš postoj k Němcům, nezažili od nich to, co my.

Vyšaceni byli všichni dokonale, stravovali se ze svého, dobře jedli, skvěle vyhlíželi a šlechtili se jako panny. Někteří navštěvovali v neděli bohoslužby společně, když přijel jejich duchovní, šli všichni ke zpovědi.

Chodili v přilbách, děvčatům se tuze líbili, chudým lidem i dětem ledacos dobrého ke snědku podali, by i lékařskou pomoc nemocným na požádání ochotně poskytli. Přes silnici u rybářské školy zřídili závory a nějaký čas kontrolovali neznámé osoby, přijíždějícími auty do Vodňan a z Vodňan.

Při odchodu a vystřídání 3. armády devadesátou čtvrtou, loučili se s Vodňanskými přátelsky. Za všechno děkovali, podali ruku a neradi opouštěli vodňanskou idylu. Museli však na nové bojiště proti Japonsku, ale bez valné chuti; měli vojny dost. Japonce prohlašovali za nebezpečnější než Němce. Litovat se nedali, neboť vojna je vojna.

Američané měli tu ve vojsku také svou policii a filmaře. Ledacos psali do novin a filmovali, co nebylo v náš prospěch. Zajímavé byly úsudky některých o nás. Tak prohlásil důstojník občanu Em. Rádlovi, soudnímu revidentovi v.v. ve Vodňanech: „Naše vláda si přeje, aby Československá republika byla demokratická, svobodná a nikdy nedopustí, aby se stala součástí některé říše, nebo aby určitá politická strana terorem v ní nabyla vrchu.“ 

Jiný americký důstojník policejní služby vyjádřil se Jar. Reisovi z Vodňan:

„ Jste celkem národ dobrý, ale svárlivý. Budete-li stupňovat toto své počínání, můžete ztratit republiku.“

Mladí lidé byli stále naladěni k různým švandám. Několik vojáků se bavilo na náměstí, jeden seděl a hrál si s přilbou. Lidé se tam sbíhali – také jedna babka – okouněli. Náhle voják vstal a babce narazil přilbu přes celou hlavu.

Ta vypadala! Prudce přilbu odhodila a – všecka rudá – utekla za všeobecného veselí.

Jiný voják – pěkně upravený, ve vyžehlených kalhotách – vylezl na kašnu uprostřed náměstí a jak byl – skočil do vody. Vymrštil se jako ryba a mokrý poskakoval náměstím.

Slušné děvče jelo na kole před rybářskou školou. Vojáci tam umývali všechna okna. Jako na povel všichni zdravili děvče a posílali jí políbení.

Hůř to dopadlo na Zayerových sadech před stavením čp. 39. Při světlech elektrické lampy zatančila si celá skupina Američanů indiánské tance v bujném rozveselení. Někteří se svalili do stoky a mrskali nohama vzhůru. Náhle je posedl válečný záchvat. Začali bombardovat stavení, vytřískali přilbami několik oken a před půlnocí na volání postiženého majitele bytu statečně uprchli. Byli opilí.

Velitelé obou armád případy jim sdělené vždy vyšetřili a solidně likvidovali. Major Hodges se omlouval, že mezi 600 vojíny najde se také nějaký dareba a docela právem si stěžoval, že chybují i domácí lidé, kteří vojákům poskytují lihoviny výměnou za různé čachry. Městský rozhlas tento nešvar zakazoval!

Konec první části příběhu z Vodňanské kroniky.

zpracoval g.M.

Příběhy z demarkační linie.

Příběh č. 10 je z knihy Floriána Fencla

"Soumrak a svítání - kronika Vodňan"

Můžeme si ho přečíst díky laskavosti a vstřícnosti paní Miroslavy Špačkové z Chelčic.

Americké vojsko posádkou ve Vodňanech. Závěrečná část vyprávění.

Kronikář Vodňan pokračuje :

Příšerně nám zněly nezáživné relace melodií vysílané Američany z tlampačů na způsob kočičích sněmů. Nemocní na lůžkách si ovinovali hlavu. To jsme si teprve uvědomili, jak naproti tomu divnému vkusu v umění skvějí se vzácnou krásou v poslechu naše národní písně.

Všechny ty poklesky musíme posuzovat shovívavě a s ohledem na to, co už obě armády – tolik a tak dlouho vzdálené od svých vlastí prodělaly válečných útrap a že nás osvobodily od krutého a zničujícího jařma Němců.

Na den sv. Vavřince 10. srpna přijel do Vodňan velitel 94. divize americké armády, generálmajor Barnett, aby po slavnostním nástupu místní americké posádky dekoroval na vodňanském náměstí vyznamenáními za statečnost před nepřítelem některé důstojníky a vojáky. Vojenská hudba doplňovala slavnostní akt pochody a hymnou. Prosté a důstojné vystoupení amerického vojska působilo příznivým dojmem a zvyšovalo slavnostní náladu.

Profesor Štětka i jeho choť, oba známí umělci v malířství, pořídili Američanům ve Vodňanech na jejich zakázku řadu portrétů a ještě další v Klatovech.

Na rozloučenou s americkou posádkou ve Vodňanech uspořádán byl společný večer v restauraci „ Na sadech “ v sobotu 25. listopadu 1945. Účast amerických vojínů i vodňanských občanů byla hojná. Předseda místního národního výboru Boh. Kindl poděkoval česky za pomoc Američanů při našem osvobození, ujistil je naší neskonalou vděčností. Občanka M. Proboštová tlumočila proslov anglicky. Velitel posádky  inf. major B. G. Hodges odpověděl krátce anglicky. Mocný potlesk přítomných dotvrdil upřímnost obou projevů. Rozproudila se taneční zábava, trvající do půlnoci. Velikou závadou pro vřelost vztahů obou stran byla neznalost řeči.

Američané opustili Vodňany v následujících dnech do 1. prosince 1945. Velitel posádky věnoval při odchodu „Národní kronice Vodňan“ podobenku s tímto přípisem na rozloučenou: „Jsem velice vděčen, že mám příležitost k vyjádření díků s vděčnosti za sebe i za vojáky tohoto velitelství. Vážíme si spolupráce, která nám byla prokázána obyvatelstvem města Vodňan od doby, co jsme sem vstoupili. Po zastavení nepřátel nebylo to lehké pro amerického vojáka upravit svůj život v cizině a zvlášť tak daleko od domova a od svých rodin. Bylo jim vše usnadněno dokonalou a vzájemnou shodou, která zde byla po dobu našeho ubytování. Pevně věřím, pozůstalé dojmy z války brzy zmizí a že v Československu v nejbližší době vrátí blaho všem.“

Vodňany 19. listopadu 1945                  B. G. Hodges, major inf.

zpracoval g.M.

Zážitků, akcí a misí je tolik, že máme i:

ARCHIV FOTO

ARCHIV VIDEO

a FACEBOOK