Bratrovražedný boj o vládnutí v Afgánistánu.

   Afgánistán, neutrální  země bez vlastní zahraniční politiky, byla do roku 1920 na okraji světového zájmu. To se ale mělo změnit. V letech 1921 až 1923 uzavřel Afgánistán smlouvy o přátelství se Sovětským svazem a  Francií. V r. 1923 vznikla v Afgánistánu první psaná ústava, která měla změnit zemi v moderní stát. Monarchie měla být založena na vůli lidu, občanů Afgánistánu, mužů i žen. Mimo jiné zaručovala bezplatné vzdělání a svobodu tisku. Ústava ale zároveň zakotvila  islám jako státní náboženství. Král pak měl vládnout podle ústavy a islámského práva šaría.

   Přestože reformy z pohledu Evropana nebyly nikterak razantní, vyvolaly proti králi Amanulláhovi r. 1924 u náboženských vůdců nesouhlasné přijetí a později i vážné vzpoury. Král vzpoury vojensky potlačil, vůdce zajal a popravil. A tak se roztočil kolotoč násilí pro celé další dějiny moderního  Afgánistánu. Po svém vítězství se král vydal na státní návštěvu Íránu, Turecka a evropských zemí. Viděl realitu. Jeho reformy byly na dohnání ostatních zemí naprosto nedostatečné! A tak r.1928 doslova „přitlačil na pilu“. Muži v Kábulu byli donuceni nosit západní obleky a klobouky, ženy nemusely chodit zahaleny. Vyhlásil brannou povinnost pro muže a povinné vzdělání pro chlapce i dívky. A nastal mazec! Povstání, které následovalo krále Amanulláha doslova smetlo a život si zachránil r. 1929 útěkem ze země. Kolotoči poprav se ale nevyhnuli jeho dva bratři a množství jeho spolupracovníků. Moc se potom pokoušeli uchopit někteří z kmenových vůdců a byla to opět krvavá lázeň. Nakonec armáda prohlásila králem Muhammada Nádira a zajatý protikandidát byl neprodleně popraven. Pro jistotu i se svým bratrem a svoji generalitou.

   Nádir Šáh vyhlásil r. 1931 novou ústavu, ve které se částečně vrátil ke starým pořádkům. Ženy musely chodit opět zahalené, ztratily volební právo  a nemohly studovat, nařídil přísné tresty za konzumaci alkoholu a odvody do armády opět podléhaly kmenovým vůdcům, kteří následně svým lidem i veleli. Nádir si za své „zásluhy“ v ústavě pro sebe a svoji rodinu zakotvil doživotní vládu, jmenování premiéra, ministrů a vrchní velení armády. Tady ale nic není na dlouho!  Za dva roky vlády byl zavražděn nejprve bratr Nádira Šáha a po něm i samotný Nádir Šáh. U moci se pak dlouho udržela vláda s těsnou spoluprácí s tradičními náboženskými vůdci.

    Jen jako poznámka - v době WW II byl neutrální Afgánistán na straně Spojenců.

   Změna tvrdé ruky ve vedení nastala až r. 1953. Na post premiéra se dostal Muhammad Daúd Chán a Afgánistánem se měla prohnat vlna změn. Daúd chtěl zmenšit vliv ortodoxního islámu, ale k tomu potřeboval vybudovat silnou armádu. Spojené státy ale v té době úzce spolupracovaly s Pákistánem a tak se po americkém vlažném přijetí Afgánci obrátili na Sovětský svaz. Ten se o svého souseda "v nouzi" začal okamžitě živě zajímat. V r. 1955 se do Kábulu po své hvězdně úspěšné cestě do Indie dokonce dostavil sám Nikita Chruščov! Sovětská pomoc Afgánistánu byla nesmírná. Do země přicházeli odborníci civilní i vojenští a masivní materiálová pomoc. Na sovětské  školy a vojenská učiliště nastoupila generace mladých nadšených Afgánců.  Jed komunismu se začal rozlévat zemí.

   Příští čtení bude o tom, jak se to přátelství se Sověty zadrhlo.