Sovětská invaze.
Život v Afgánistánu běží svižným tempem. Již v r. 1979 je Tarakí zardoušen a na jeho místo nastupuje Hafízulláh Amín. Nezvladatelné, protikomunistické nepokoje otřásající Afgánistánem znervóznily Kreml natolik, že se rozhodl jednat. Po deseti letech od okupace Československa se sovětští jestřábi opět dočkali možnosti poskytnout bratrskou pomoc „ohroženým“ soudruhům. Tentokrát afgánským. A tak se stejnou partou na čele, jako u nás v r. 1968, uspořádal Kreml opět nájezd do cizí svrchované země. Při útoku na prezidentský palác zahynul nejen soudruh Amín, (to agresoří vysvětlili – byl to agent CIA!) ale i jeho synovec, velitel tajných služeb. Novým prezidentem byl okupanty nastolen Babrak Karmal, který na možnost „sloužit afgánskému lidu“ dosud čekal v Moskvě. Některé věci je lepší neodkládat a tak již v létě 1980 nechal Karmal popravit Amínovi přivržence.
Proti sovětskému vpádu se ale nečekaně silně postavila světová veřejnost. Rada bezpečnosti i Valné shromáždění OSN přijaly rezoluci o okamžitém stažení sovětských vojenských jednotek. Sovětský svaz byl ale postižen hluchotou. Nepomohlo ani Carterovo obilné embargo a další sankce. Ze strachu před rozpoutáním světového konfliktu se ale Spojené státy s dodávkami amerických zbraní islámským mudžáhidům zprvu držely stranou. První dodávky zbraní zprostředkoval až Zbignew Brzeziński. Jeho diplomatická mise po arabských zemích, ale i Izraeli zajistila přísun zbraní a munice všeho druhu s jedním společným: „sděláno v CCCP“. Jeho nádhernou řeč k mudžahedínům v Pákistánu, bohužel v mizerné kvalitě, si přehrajte. Stoupenci Alláha se zbožností v očích naslouchají synovi Sionu, jak jim káže o jejich svatém právu vrátit se do země svých otců a potřít komunisty.
https://www.youtube.com/watch?v=kYvO3qAlyTg
Vlády islámských zemí k vojenskému materiálu ale přidávaly i extra bonus! No řekněte, která země, by nevyužila možnosti zbavit se svých vlastních potížistů. A tak spolu se zbraněmi do svaté války v Afgánistánu odjížděla i spousta rukou ochotných tyto zbraně použít. Ani Izrael neodolal a ochotně si vyčistil sklady od ruské techniky a poskytl kořistný materiál, aby se uctívači islámu s uctívači komunismu mohli vzájemně vyvraždit. To se museli v zemi Davidovy hvězdy chechtat! To se asi tančila Hava Nagila…..
Okupace se ale Sovětům vymkla z rukou. Válka nabírala na obrátkách a mudžáhidi s výcvikovými tábory a zázemím v Pákistánu byli houževnatým soupeřem, který nespěchal, protože ho válčení konec konců baví. A jak se konflikt vlekl, tak stoupala oboustranná brutalita nejhoršího zrna. Sověti svými raketami vyzbrojenými vrtulníky likvidovali afgánské vesnice a mudžáhidům nebylo zase úplně proti srsti občas stáhnout za živa z kůže zajatého sovětského vojáka. Obrat v boji nastal po dodávkách zbraní, zvláště raket Stingers mudžáhidům přímo z USA. Úžas, jak brilantně ovládají často negramotní Afgánci vysoce sofistikovanou techniku byl u amerických instruktorů nepředstíraný. Naopak posádkám sovětských vrtulníků často na úžas už čas nezbyl. Neúspěchy a obrovské ztráty na vojácích a bojové technice začaly být pro Sověty nad jejich možnosti. Zastavit osm let trvající peklo umožnil ale až nástup Michaila Gorbačova do čela SSSR. Po deseti letech bojů nakonec došlo ke stažení sovětské armády. Bohužel se závěrečnou ostudou pro Sověty. Nově nainstalovaný prosovětský prezident Dr. Nadžibuláh si od odcházející armády, přes vyhlášené příměří, vyprosil poslední ránu svým protivníkům. Stálo to život šesti set mudžáhedínů a naprostou ztrátu důvěryhodnosti pro Sovětský svaz.
Kdo by se pak divil, že soudruha Nadžibuláha, jak informoval tehdejší československý tisk pár let po odchodu Sovětů Afgánci oběsili. No, ono to bylo trochu jinak. Po afgánsku - talibánsku. Nejdříve ho seřezali železnými tyčemi, pak vykastrovali a nakonec za autem uvláčeli v ulicích Kábulu. Tradice násilí tak byla opět zachována. Tady si to dělají po svém a nedají si do toho od nikoho kecat!
Příští čtení bude závěrečné. Už toho násilí bylo dost!
g.M.
