Ardeny to nikdy neměly jednoduché a armády, které se protáhly úzkými údolími taky ne. Malý kus země ležící na pomezí Francie, Lucemburska, Belgie a Německa se od středověku stal místem mnoha bojů. Nikdo tam vlastně bojovat nechtěl, ale když nebyla jiná cesta, nebylo zbytí.
Obsazení Ardenských lesů spojeneckými jednotkami Old Car Rangers Praha a Klubu 3. armády Plzeň se rodilo v bolestech, ale víme, že hrdinové jsou kováni útrapami a strastmi bojů. Proto z mnoha povolaných, z plných autobusů a konvojů techniky zůstali tři mušketýři obsazeni sedmi příslušníky spojeneckých vojsk.
Jednu červnovou neděli, tuším, že to bylo 10. června 2012 se ve městě La Roche de Ardennes setkali Fery s Jarmilkou, Vráťou a Kubou z Plzně se zástupci OCR Kačerem, Jirkou, Bobinem a mou osobou. Fery a jeho předsunutá jednotka podnikli v sobotu večer boj o místo v karavanech s hordami zoufalých Holanďanů, aby přes protivného tlustého správce karavanové osady získali ubytování pro nás pro všechny. Nejednalo se sice o hotel se čtyřmi hvězdami, ale ve vzpomínce na všechny vojáky, kteří tady v zimě roku 1944 umírali, jsme s povděkem přijali postarší karavan.
Ještě že u nás vládne přísná kázeň a v duchu armádní hierarchie jsme si spravedlivě rozdělili místa ke spánku. LTC Duck jako velící důstojník dostal šámbr separé, já (major – poznámka autora) jsem jako štábní důstojník rozložil svůj kemp v obývacím pokoji karavanu. No a mužstvo dostalo krásný prostorný pokojík v přední části tohoto mobilhousu. Prostému vojsku, které myslí jen na chlast, cigára a kus žvance se ale člověk nezavděčí. Ihned se ozvalo nějaké brblání o kryptě a začali si říkat Gabčík a Kubiš a že prý už jen tu požární hadici prostrčit okýnkem. Nevím co se jim na místnosti o velikosti 1 x 2 x 2 metry nelíbilo. Vždyť jsou to celé 4 kubíky a když jsme tuhle řezali 4 kubíky dřeva, tak to byla taková hromada, že mě ještě teď bolí ruce. Jak jsem ale říkal, co by člověk chtěl od prostých vojáků.
Po chvilce odpočinku, kdy jsme za sebou měli 12 hodin za volantem přes území nepřítele, tedy co to povídám, přes území mírumilovného a přátelského Německa, jsme si zašli do bufetu, který byl součásti tohoto karavanového městečka. Bydlíme v karavanovém kempu, kdy tyto mobilní domovy jsou mimo sezónu pronajímány náhodným kolemjdoucím a turistům. Nachází se pár kilometrů na městem La Roche de Ardennes hned u řeky, která připomíná Berounku a podle reklamních letáčků se na ní taky jezdí voda. Jirka už přemýšlí, že si tady odkroutí nějaké rodinohodiny se svou drahou polovičkou, aby mohl s námi zase někam vyrazit. Řeka i město je zařezáno v příkrém údolí, na náměstí stojí tank M4A1 Shermen, cestou do kempu další tank, resp. stíhač tanků Archillis Tank Destroyer MK10 a hned vedle památník 51. Highland Division. V městě samotném je pak středověký hrad a muzeum věnované Bitvě o Výběžek, jak je bitva v Ardenách někdy také zvána, k tomu se však dostaneme. Zpět k našemu dočasnému domovu a jeho stálému osazenstvu. Jak jsem se již zmínil, správce kempu je tlustý protivný Belgičan, který si otevřel hospodu, ale štvalo ho, že mu tam chodili lidi. Naštěstí po pár dnech odjel a neovlažoval nás svou přítomností. Jeho pravou rukou a výkonnou mocností byl malý sympatický Španěl Fernando, který ovšem zase hovořil pouze španělsky. A jelikož umím asi tak 10 až 20 slovíček, byl jsem jmenován důstojníkem pro styk s domácím obyvatelstvem.
Další postavou neurčitého stáří a pohlaví byl/byla pán/paní (asi paní, říkal to Bobin), která se stala věrnou posluchačkou naší hudební produkce a mnohdy také doprovodila náš zpěv umným tancem v zrzavé paruce a britské helmě.
Pondělí
Ardeny nám připomněly, že bitva probíhala v prosinci a ne v červnu. Mlha, déšť, krupobití a zima nás provázela téměř po celý týden našeho pobytu. Šosáky na sebe, neboť se střechou jezdí jenom srabi a sednout za volant. Prvním cílem bylo správní centrum oblasti, město Bastogne, vzdálené asi 20 mil od našeho kempu.
Na náměstí generála McAuliffe stojí další Shermen, socha generála McAuliffe a vedle krásný Jeep Willys, jako vzpomínka na proběhnuvší boje a zároveň upoutávka na malé muzeum pár metrů pod náměstím, které jsme neopomněli navštívit.
Je to sbírka nálezů, převážně z okolních lesů a polí, ovšem v rozsahu, který by mohla kdejaká slavnější muzejní instituce závidět. To už se začal hlásit ke slovu žaludek a zakotvili jsme v hospodě na náměstí se jménem NUTS!, jak ostatně jinak.
Výborný steak a zákusek zahnal to nejhorší a kávička jenom vylepšila již tak příjemné rozpoložení deštivého odpoledne. Společně s námi byl na obědě veterán z bojů v Normandii, staříček s přezdívkou Scoop, který se vylodil v první vlně na Omaha Beach a teď společně se svými přáteli a vnuky objíždí bojiště Druhé války.
Kousek nad Bastogne je Mardasson Memorial, monumentální památník věnovaný 76890 zraněným a padlým spojeneckým vojákům v Bitvě o Ardeny. Vedle monumentu je muzeum bitvy, které bohužel před pár lety vyhořelo a je stále ve fázi rekonstrukce. Bohužel to vypadá, že stavební práce v Belgii jdou zhruba stejnou rychlostí jako u nás a tak otevření je v nedohlednu.
Snad již v příštím roce, ale kdo ví. Při odjezdu z památníků si některé nezocelené posádky nasadily střechu, nás z hor však trocha deště nemůže ohrozit a seržanta Bobina se na názor nikdo neptal. Nehledě k tomu, že na poušti jsme žádné střechy nefasovali.
Úterý
Dnes nám Ardeny ukazují svou přívětivější tvář a mezi mraky prosvítá i sluníčko. Po krátké poradě štábu je rozhodnuto se vydat směrem do La Gleize, kde stojí jeden z mála zachovalých německých tanků Tiger II, Konig Tiger, královský tygr.
Cestou jsme se zastavili u malého opevnění z IWW, obdoba našeho ŘOPíku. Jirka nám dal potřebný výklad, neboť jak všichni víme, jeho celoživotní vášní je beton. Slapská přehrada, betonové základy domku u Vltavy a pokud zbude čas, tak i prvorepublikové opevnění.
Parkujeme před Tygrem a je to skutečné monstrum. V druhé světové válce to byl stroj mimo veškeré kategorie, téměř dvojnásobná váha oproti ostatním tankům, téměř neprůstřelný pancíř. Naštěstí pro Spojence, 3. Říše již neměla dostatek hmotných ani lidských zdrojů, aby byla schopna toto monstrum nasadit ve větším měřítku. Tank v La Gleize má číslo 213 a byl zneškodněn 22. prosince 1944 v bitvě u této vesnice. Pro Spojence na západní frontě to byla největší tanková bitva. Zastavili jsme provoz na silnici, abychom se mohli vyfotit před tímto monstrem. Role fotografa se zhostila paní z muzea, která nadšeně uvítala naši malou spojeneckou jednotku.
Dalším cílem bylo město Vielsem, ve kterém je malé soukromé muzeum plné vykopávek z bojů a dobové techniky. Kromě pár drobností se Bobinovi podařilo ukořistit nádherný kanystr na vodu.
Za cenu 10 EURO mu jej všichni záviděli. Na to, že Bobin od začátku skuhral, že je důchodce a že nemá penízky, tak to tady v Ardenách pěkně roztáčí. Pivečko, večeře, kanystr. Už byl čas myslet taky na žaludky a tak jsme podnikli výpad na místní Carrefour. S čerstvou bagetou, výbornou šunkou, paštičkou, sýrem a vínem i ten deštivý den vypadal mnohem příhodněji.
Byť to k našemu příběhu moc nepatří na výslovné přání Jirky musím uvést, že zcela dobrovolně se slzou v oku jako vzpomínku na domov umyl nádobí. To že vykouří maximálně krabičku denně, občas si zajde i do sprchy a žádné jiné sprosté slovo než kurva neřekne, jsem sice už psát neměl, ale v rámci objektivity není možné na toto zapomenou.
Středa
Možná to někoho překvapí, ale zase prší. Naše odhodlání vyrazit i přes tuto nepřízeň počasí je soustavně podkopáváno LTC Duck, který vzpomíná na Údolíčko, boudu a rozpálené Jotulky. Nicméně pršipláště na sebe, nasedáme do jeepů (na poušti neprší, takže střechu stále mají nad sebou jenom srabi) a vyrážím opětovně do Bastogne.
V kasárnách na předměstí Bastogne vjíždíme za salutování strážního serganta za bránu, parkujeme své vozy na vyhrazeném místě pro vojsko a vydáváme se pod dohledem desátnice Goose na prohlídku. Procházíme dobovými prostory, kde generál McAullife poslal němce do prdele svou slavnou odpovědí NUTS!
Zrekonstruované velitelství 101st Airborn Division. Součástí muzea je hangár plný tanků, jeepů a další nádherné techniky. Naše průvodkyně nám dala volný prostor a my přes dvě hodiny prolézali každý kousek, který tam byl. Na závěr jsme ještě zašli do dílen, kde vojáci renovovali další stroje do muzea. Už to sice nebyla součást oficiální prohlídky, ale tím jsme se nenechali odradit.
V rámci zážitkové gastronomie jsme si dali výborný oběd v naší odzkoušené hospůdce na náměstí NUTS!. Báječný steak, hruškový koláč a kávička na závěr. S Bastogne jsme se rozloučili návštěvou muzea 101. Jelikož na Bobina už bylo nějak přemuzeováno, tak začal brblat a nepřestal až do prvního pivka v kempu.
Naším cílem však nebyla jenom muzea, ale také pročesání okolních lesů, abychom doplnili naše trofejní sbírky. Cestou jsme se zastavili na hřbitově německých vojáků. Vedle vesnice Foy je památní slavné Easy Company ze seriálu Bratrstvo neohrožených.
V sousedním lese jsou tzv. foxholes, pozůstatky zákopů. S hromovou holí jsme procházeli píď za pídí tohoto lesíku, ovšem bezúspěšně. Měli jsme přijet tak před 20 lety, v dnešní době jsou lesy zcela holé a dokonce i zkušený kopáč Jirka nenašel ani patronu.
Kromě pár střepin jsme si uhnali jenom revma v provlhlém lese.
Čtvrtek
Sotva Jiřík ráno vstal, hnedle si dal cigárko a pivo. S blížícím se odjezdem hovořil něco o tom, že si tu svobodu musí ještě užít neb doma se mu těchto radostí nedostává. Po vydatné snídani, kterou připravil Bobin, čímž smazal veškeré své dosavadní hříchy jsme se vydali prozkoumat naše domovské město La Roche.
Po krátké zastávce u památníků skotských jednotek 51st Highland Division jsme navštívili místní muzeum.
Patří k těm největším v oblasti a bylo vskutku nádherné. Abychom si trochu oddechli od Druhé války, vyšlápli jsme si na středověký hrad, tyčící se nad městem. Bobin odmítli zaplatit 5 EURO, že je raději prolije krkem v místním pivu Jupiler.
Po La Roche jsme vyrazili do vesnice Hofton na hřbitov padlých vojáků Commonwelth, kteří padli v bitvě o Ardeny. Počasí je dnes mnohem lepší, čili neprší a teploměr se odvážil někde k 18 stupňům. Z toho vedra i Kačer s Jirkou sundali střechu. Cestou z Hofton jsme se zasekli na celé odpoledne v restauraci u pivečka Meas.
Naše svědomí nad propitými éčkami uchlácholil alespoň pohled na věž tanku Shermen, stojící před restaurací. Příjemně unaveni a někteří řidiči i trochu podnapilí jsme se za mírného vlahého deště vydali zpět. Pokračovali jsme v produkci naší posádkové hudby v místní hospůdce, kde se k nám přidali místní usedlíci.
Pátek
Dnešní ráno pro velký úspěch zase pršelo. Bobin, povzbuzen včerejším úspěchem, opětovně udělal výbornou snídani a plzeňská jednotka se začala připravovat na cestu domů. Dopoledne jsme proleželi společně s Reném a tančíkem kapitána Grubera (znalci vědí, že se jedná o seriál Haló, Haló, který v britsko-francouzských vztazích udělal mnoho pozitivního).
Vzhledem k dnešnímu počasí, jak jinak, chcalo jako z konve, jsme nasedli do civilního vozu a vydali se do Lucemburska na Americký hřbitov, kde v čele svých vojáků leží generál Patton.
Kytice za Old Car Rangers, tichá procházka mezi hroby, kde na bílých křížích je i mnoho českých jmen, neznámí vojíni s označením Comrade in Arms a tisíce padlých daleko od domova.
Abychom se domů nevrátili s prázdnou, podnikli jsme v La Roche nezbytné nákupy pro naše drahé polovičky a přátelé. Belgické pivo, majonéze a čokoláda je nutný úplatek za krásný týden strávený v ardenských lesích. Jiřík si s blaženým úsměvem na rtech užíval posledního pivka, cigaretky a špíny, než se vrátí zpět ke své milované lepší polovičce. Slibuje, že se doma bude zase koupat dvakrát denně, pít bude jen vodu a kouřit přestane úplně. Bobin utratil posledních pár EURo, které měl schované na cestu do Chorvatska a už přemýšlí, jak bude v Jadranu lovit ryby, aby neumřel hlady. Potajmu doufá, že na korbu Defendru schováme jeho obdivovatelku, tanečnici a neúnavnou posluchačku, která mu za píseň Černé sombréro slíbila místo v karavanu na věčné časy.
A tím končí naše výprava do míst posledního útoku německých vojáků v II. světové válce, než byli definitivně poraženi. Ardeny jsou nádherné a kruté. Počasí je nevlídné po celý rok, nejen v prosinci, kdy zde nečekanému náporu odolávali spojenečtí vojáci. Krutost podnebí je však plně vynahrazena krásou okolí a pohodou místních obyvatel, kteří nadšeně vítali spojence v roce 1944 i 2012.
Zpracoval MAJ. John Onheiser