Ahoj Petře, tak si představ, že ten klub, kterému Sláva se Šeďou dali název Old Car Rangers a Slávova dcera mu vypracovala stanovy a zaregistrovala ho v roce 2005 na vnitru, pořád funguje! Před patnácti roky si totiž pár chlapů v nejlepších letech řeklo, že je čas si udělat radost a pořídili si svého amerického, válečného Jeepa. Byl jsi mezi prvními v téhle partě, která se rozhodla, že nebude závislá na jiných klubech a nebude předvádět své vozy ve společenství gaziků, uazů a vétřiesek. A tak jsi patřil společně se Slávou, Šeďou, Zbýšou, Červajsem, Honzou, Burizonem a dalšími mezi otce zakladatele spolku OCR.

   Začalo to rokem 2004. Byl to rok v montérkách kolem a pod Jeepem, a hezky vleže!   Následující rok proběhly výjezdy na Plzeň a Bahna, kde se k „otcům zakladatelům“ přidávali další kluci, kteří pak byli po krátkém čase přijati za členy klubu. 

Na „Genštábu“ v roce 2006 se vyhlásila jízda do Normandie po vlastní ose! Z dnešního pohledu naprosto nepřipravené šílenství. V den „D“ se nasedlo do Jeepů a jelo se. Nevím, kdo s nápadem tenkrát přišel jako první, ale možná jsi to byl Ty. Ani bych se nedivil!

   Cestou do Francie účastníkům akce počasí fakt moc nepřálo. Déšť přestával jen chvílemi, to ho vystřídalo krupobití. Byla to dost drsná zkouška odolnosti posádek. Změna nastala až na pobřeží. U Pegasus bridge, jako by někdo zatáhl za zip.  Ukázalo se modré nebe a slunce po všechny další dny výpravy svítilo jako o život. (Takové štěstí tenkrát chlapci při vylodění neměli.) Byly to krásné tři dny strávené na Omaze a Utahu. Poznávání míst bojů je v Normandii totiž nejlepší  z jedoucího „Jeepa“.

Cesta do Prahy proběhla bez komplikací, i když občas to bylo o fous! Jelo se totiž po dálnici a konvoj byl často ostatnímim řidiči předjížděn dvojnásobnou rychlostí než jely Jeepy.

   Kapitolou samo pro sebe pak bylo přivítání vracejících se hrdinů z Normandie kamarády z Old Car Rangers v klubové hospodě ve Dřeváku. Nechyběla tenkrát ani selka v kroji s chlebem a solí. Štamgasti měli oči navrch hlavy, atmosféra byla naprosto bez konkurence. Byl to tenkrát krásný desetidenní čundr.

   Takže, Petře, za všechno díky. Díky, že jsme mohli jít s Tebou kus života, bylo to fajn!

                          Pokračování za týden.

g.M + Seda