V době po návratu Šedi nastala etapa největší slávy, nyní již spolku Old Car Rangers. Škoda, že sis to Petře, neužil společně s námi. Věřím ale, že jsi se chechtal, když jsi nás pozoroval z té své nebeské výšky.

   Všechno začalo nenápadně na jednom vandru, kdy tři kamarádi mudrovali, proč se má pořád jezdit do Normandie a Bastogne a že by bylo dobré udělat jízdu v Čechách, třeba po demarkačce. Když Kačer tento nápad přednesl na jednom klubovém srazu, našlo se hned pár lidí, které to oslovilo. Následoval rok a půl příprav, aby akce dobře dopadla. Oficiálně stanovenou a často měněnou linii  demarkační čáry bylo velice těžké přesně stanovit. Nakonec nám pomohl člověk z kartografického ústavu, a tak jsme jeli podle mapy z první republiky. Do přípravy akce se zapojila většina členů spolku a byla to opravdu akce, která nás spojila. A nejen nás, oslovili jsme další kluby v republice a účast byla tenkrát překvapující. Měli jsme to vypilované do nejmenšího detailu. Napsali jsme dopisy starostům obcí, kudy jsme projížděli, sehnali ubytování na celé trase a našli místní amatérské badatele zajímající se o WWII. Dokonce se nám podařilo objevit poslední z žijících pamětníků osvobození americkou armádou. Na našich stránkách jsme informovali o průběhu příprav a uváděli příběhy pamětníků. O průběhu jízdy po demarkačce nám Vašek Sůra pořídil nádhernou filmovou dokumentaci. Celá akce proběhla bez jediného maléru a účastníci mají dodnes zážitek z něčeho opravdu mimořádného.  Celá týdenní trasa, kterou jsme projeli, měřila 240 mil.

   Po návratu z akce byla schůzka ve Dřeváku a tehdy Mánek prohlásil: “Když jsme zvládli tohle, pojeďme příští rok do Ameriky na oslavy 240-ti let vzniku!“ Všichni, kdo seděli u stolu a řekli tenkrát „jedem“, svůj slib dodrželi a následující rok, jsme v osmi lidech vyrazili na cestu po východním pobřeží USA.  A jelikož z cesty po USA je toho na román, tak je to zpracované na našich stránkách. Bylo to něco úžasného. Bohužel po návratu začala činnost spolku jít pozvolna do kytek.

   Možná to způsobila velkorysá vstřícnost v přijímání nových členů Old Car Rangers. Spolek sice rostl, přicházeli noví členové, ale většinou to byli vyznavači války ve Vietnamu. Netrvalo dlouho a stali se dominantní skupinou spolku a bílá hvězda v kruhu - devíza OCR, se pozvolna začala vytrácet. Nejprve to začalo drhnutím v dosud skvělé spolupráci s Klubem třetí armády z Plzně. Plzeňáci nás brali do té doby, pokud na oslavy do Plzně přijela technika z doby WWII. Když se ale na uzavřeném náměstí začal promenovat člen spolku OCR v jeepu z Vietnamu, vybudilo to u Plzeňáků oprávněné vášně. Následky jsme samozřejmě slízli jako celek. O spolek OCR jako o nedisciplinované a nespolehlivé „vietnamce“ už přestal být zájem. U plzeňáků je prostě Mut skoro stejný jako Wrangler a to oni celkem oprávněně na svém území neakceptují.

   To, co Ti Petře, budu psát příští týden, bude chůze po tenkém ledě. Zlomení nohy, ale naštěstí nehrozí. :-)