V závěrečné části mého dopisu, bych Tě Petře chtěl požádat o přímluvu tam nahoře. Ta přímluva by měla být za to, aby se ve spolku OCR stala hvězda v kruhu a hold Američanům, kteří položili své životy za osvobození naší vlasti v roce 1945, opět našim nosným programem. Pokud se podaří vrátit spolku znovu jeho původní ideu, věřím, že se z něho v tichosti vytratí lidé, kteří jsou tam pouze jako hlasovací mašinerie a nikdy u nich ke spolku OCR nevznikla taková ta srdcovka. Doby se mohou měnit, ale není zdravé měnit doktrínu. Ta musí být trvalá.

   Jeden rok s covidem toho spoustu změnil a posunul vše o deset let kupředu. Lídrem se má šanci stát pouze ten, kdo dovede současnou příležitost popadnout a po roční pauze znovu vše pořádně rozjet. Takováhle výzva přichází jednou za roky. Nastoupí  nový polní velitel, který bude umět zavelet?  Objeví se někdo, kdo místo Výroční členské schůze bude schopen jako náhradu uspořádat alespoň videokonferenci? Bude mít se svým týmem nachystanou alespoň jednu celorepublikovou akci takovým způsobem, aby se mohl její termín operativně posunout podle aktuální situace? Po covidu bude všechno úplně jinak! Bude dobré, aby každý kdo to s Old Car Rangers myslí vážně, byl schopen říci kde je v klubu to jeho místo. Neptejte se, co pro vás OCR udělá. Povězte, co pro spolek uděláte Vy!

   Tak doufám, že další dopis, co Ti Petře napíši za deset let, bude radostnější. Nebo si myslíš, že si to povíme tam nahoře a výrazně dříve? Kdo ví, snad jen Pán Bůh. Ale kdyby, tak nám všem z OCR drž místo tam nahoře na cimře a ať máme nachystaného Jeepa s plnou v autoparku!

g.M. + Seda