Auto je většinou obrazem svého majitele. No a já jsem typ člověka, kterému stačí málo a hned vyjede. Tudíž má láska k terénním vozům byla tím pádem jasná a logická. Nejdříve jsem měl terenní ARO. Bylo to fajn, ale vlastnit amerického druhoválečného jeepa, to byla moje touha odjakživa.
Když jsem se dozvěděl, že v Německu stojí v zahradě u rodinného domu válečný Jeep Willys MB, jehož majitel si ho vylepšil osázením kytek, bylo jen otázkou času abych ho přes kluka, co ho k nám do republiky dotáhl, koupil. Jen lituji, že nemám tu fotku kdy je jeep ještě květináčem. To mě opravdu mrzí.
Plechařina byla totálně zničená rzí a její celková repase u klempíře trvala dva roky. Já jsem zatím doma generálkoval nápravy, rám, převodovku a motor.
Kdo mě zná, tak ví, že se pod svoji práci podepisuji a kvalita musí být ta nejlepší možná. Po neuvěřitelných, nekonečných osmi letech se mi podařilo dát jeepa do takového stavu, abych s ním mohl být opravdu spokojený.
Byla to nádhera a já si to užíval. Moji kamarádi z klubu už tolik ne. Já prostě po těch stovkách hodin práce chodil kolem toho svého miláčka po špičkách a pořád jsem hlídal, aby mi tu mojí leštěnku někdo někde nedrápnul.
Divím se, že to se mnou všichni vůbec vydrželi. Zprvu jsem byl asi fakt dost nesnesitelný. Ale jak běžel čas tak moje touha si zajezdit rychle převládla a na roky práce jsem naštěstí pro sebe i ostatní rychle zapomněl.
Fotku, kde je jeep osázen kytkami sice nemám, ale kdo dostal moji pozvánku s fotkou na oslavu mých šedesátin, kde se při průjezdu bahnitou vodou přes haubnu motoru mého kdysi naleštěného jeepu valí špinavá břečka, tak vidí, že si to majitel i vůz užívají. ( Vůz asi již o trochu méně!) pozn. g.M.
Připravil: g.M.