Písek, písek, písek. V čaji písek. Ve šlichtě písek. Všude písek. Dnes má po koly jeepu trochu jiný zvuk. Je to s podivem, ale i uprostřed africké pouště může začít pršet. Po vyprahlých týdnech, kdy se nám jazyk lepil na patro, slunce bylo přibité na obloze se včera zatáhlo a v noci se spustil blahodárný liják. Prý se to tady občas stává. Tak jednou, dvakrát do roka. Snad bude dneska klid. Zpravodajci nehlásí žádné Rommelovy jednotky a Italové budou ještě vyspávat.

Poklidná průzkumná projížďka se náhle mění ve štěkání německých samopalů. Kde se tady vzali? Na plný plyn otáčím auto, párkrát vystřelit a řítíme se zpátky do tábora. Tři německé motorky jsou nám v patách. Doufám, že to bude jen neopatrný předvoj, který bychom měli bez potíží odrazit a vyčkat, než se k nám připojí hlavní síly 8. armády. Hlídka alarmuje spící tábor a kluci zaléhají do zákopů za BRENa a Vickersy. Zaujímáme postavení za první obranou linií a vyčkáváme příchod Afrikakorps. Mezi mladíky stoupá nervozita, jsou na bojišti poprvé a kdo ví, jestli už poznali krásy a pohostinnost arabských žen. V oblaku prachu přijíždí dvě německé hlídky na motorkách. Poslední zůstala v kouři opodál, asi ochutnala pár zásahů z Enfieldky. Trochu mě znervózňuje, že se Němci pouští do útoku o tak malé síle, budou mít někde za obzorem další posily. První slabou vlnu bez problému odrážíme, ale v klidu nejsme. Je cítit ve vzduchu, že něco přijde. Proč zrovna dneska, když po dlouhých úmorných dnech prší a není to nesnesitelné vedro. Němci využívají vlhkého písku, který jim umožní se přiblížit nepozorovaně až k našim zákopům. V dálce je slyšet dunění, obávám se, že pěchotu podpoří taky tanky nebo obrněné vozidla. Už je vidíme v dálce, naštěstí míří rovnou do našeho minového pole a snad se nedostanou až k nám. Rozeznáváme rozvinutou pěchotu blížící se k nám pod plnou palbou těžkých kulometů. Nevypadá to moc slibně. Německé tanky udělaly osudnou chybu a zastavují se v oblacích černého kouře v minovém poli. Pěchota se snaží k našim pozicím dostat po příjezdové cestě a my se do nich můžeme zakousnout palbou ze všech hlavních. Bohužel je zřejmé, že mají několikanásobnou převahu. Nezbývá než se stáhnout do obranných pozic a vyčkat jejich příchodu. Ztrácíme BREN a zbývá palba jen z Vickerse a 0.50 na jeepu. Zasunuji poslední nábojový pás, ale obávám se, že to nebude stačit. Pod úmornou palbou je hlaveň padesátky rozžhavené doběla a kulomet se zasekávám. Šahám pro 1911, kontroluji zásobník a snažím se dostat pár Němců. S Mirou, vojínem odněkud z Československa bojující s našimi jednotkami už nějaký měsíc se na sebe zoufale podíváme a vzpínáme se k poslednímu odporu. Už jsou moc blízko a většina kluků je mrtvá nebo se vzdává. Přichází náš kapitán a skládá zbraně. K tomu nedojde, mám příliš cenné informace o štábu a volím poslední 45 do hlavy.....

Tak nějak mohl vypadat běžný den někde uprostřed Alžíru, Tunisu, Libye, prostě Severní Afriky v roce 1940 až 1943. Italská armáda byla sice rozprášena, ale Rommel a jeho Afrika Korps jsou při plné síle. Štěstěna je vrtkavá a početní převaha bývá často rozhodující. 70 let po bojích v Africe se vydáváme společně s cpt. Higginsem a jeho klubem a dalšími členy klubů vojenské historie na akci nazvanou Sahara 2013, pořádnou ve Vojenském prostoru Zahorie na Slovensku. Lokalita je jako stvořená pro připomínku bojů v Severní Africe, neboť se rozprostírá na písečné desce táhnoucí se od Hodonína až k Bratislavě.

Ve středu 21. srpna vyzvedávám u Libora Voseckého auto, kde se léčilo po nepříliš zdařilém průjezdu Drahňovického terénu. Vše opraveno, kardanka svařená, péra vyklepaná, tlumič nový. Auto na plaťák a ve čtvrtek vyzvedávám Míru dudáka hned vedle hospody u Paragánů. V Říčanech nabíráme Sida a pak vzhůru na Slovensko. Zahorie leží pár kilometrů od Senice uprostřed borových lesů ve stále aktivním vojenském prostoru. Během Druhé světové války se tady cvičil německý Wermacht pro boje v poušti. Po chvilce bloudění nacházíme správnou cestu a vjíždíme do areálu výcvikového prostoru. Higgins a jeho muži jsou už na místě a my rozbalujeme náš kemp. Sid s Mírou si několikrát vyzkoušeli, jak správně zakopat sud piva, aby ho mohli následně vyhrabat a uložit na správné místo. Večer doráží další členové britských jednotek a jsme téměř kompletní.

V pátek ráno začíná stavba tábora a kopání zákopů. Naštěstí je přítomno mnoho kopáníchtivých kadetů, kteří se s mladickou nerozvážností pouštějí do práce. My důstojníci jim musíme jenom trochu poradit, aby to vykopali dobře, chlapci šikovní. Pátek probíhá v poklidu, prohlídka nepřítele, seznámení se s civilisty a rekogniskace terénu. Samozřejmě bojovým vozem. Slovenské prodavače u stánků s občerstvením jsme naučili, že britští důstojníci při objednání čaje s mlékem (a samozřejmě piva pro dudáky) z auta nevystupují a po dvou dnech si na náš McDrive už zvykli. Pátek proběhl v rámci bojových příprav a obhlídky celé oblasti. Celý prostor je zaplněna tábory přátelských, ale i nepřátelských vojáků. Američané si udělali rozborku a sborku tábora asi natřikrát, asi to kluky baví. Přijeli po vlastní ose až Prahy, což zejména pro M8 Scout je úctyhodný výkon. Nejvíce je samozřejmě Němců, ať již co do techniky tak mužstva. Jsou samozřejmě zastoupeni také vojáci Rudé armády i Slovenští partyzáni. Odpoledne je první bojová ukázka pro diváky, útok na partyzány během Slovenského národního povstání. Spíše takový tréning na sobotu, kdy budou probíhat hlavní boje. V podvečer proběhla spanilá jízda okolím. Ta se slovenským organizátorům moc nepovedla, pár náhodně sehnaných vozidel se vydalo do blízké Senice, kde jsme zastavili na 10 minut vedle Tesca, chvilku pokoukali a jeli zpátky.

Sobota nás vítá vytrvalým deštěm. Bohužel nepřestává až do večera, na divácké účasti to naštěstí není moc znát. Po krátké a chaotické domluvě se účastníme ukázky bojů v Severní Africe, která po naše mužstvo nekončí slavně, jsme poraženi útočícími jednotkami Afrika Korps, s výkřikem God Save the King si schovávám poslední kulku pro sebe a zbytek mužstva je potupně vzato do zajetí. Diváci spokojeni, my si zastříleli, rychle na čaj s mlékem a jít se podívat na další ukázku. Nyní je připraven úsek bojů na západní frontě, pár dnů po vylodění v Normandii. Německý útok je podporován leteckými nálety. Spojenci mají sice podporu lodních kanonů, ale k vítězství jim to moc nepomohlo a poslední vojáci padají do německého zajetí. Takže Němci na letošní Sahaře vedou 3:0. Poslední ukázka je z východní fronty, počátek plánu Barbarossa, někdy v létě 1941. Mohutný útok wermachtu, podporován neutuchajícím nálety luftwafe je pro rudoarmějce smrtelný. Na pomoc jim sice přichází sovětské letectvo, ale vzdušné převaze rychle podléhají. Poslední zoufalý odpor politruka a je dobojováno. Němci definitivně vyhráli čtyři nula. Asi si to letos zaplatili.

Odpolední program zpestřují ukázky ostré střelby současné Armády Slovenské republiky a slavnostní defilé zúčastněné techniky, na kterém samozřejmě nemůžeme chybět. Večer opadá nepřátelství mezi armádami a ve vojenskému prostoru už zůstávají pouze vojáci. V rámci mírových rozhovorů navazujeme kontakt s důstojnicemi wermachtu a ledy mezi armádami se boří. Bohužel přítomnost ostražitých německých důstojníků zabránila jejich naverbování mezi spojenecké vojska nebo alespoň dddd spících hlídek tavili na 10 důstojníků zabránila jejich naverbování mezi spojenecké vojska nebo alespo jsme zastavili na 10jako spících buněk pro budoucí špionáž.

V neděli ráno slavnostní stáhnutí Britské a České vlajky, úklid tábora, sbalení stanů, jeep na plaťák a hurá domů. Na oběd jsme se zastavili v Drahňovicích Na konci světa pozdravit LTC Ducka, který osamělý v hospůdce pomalu usínal.

Fotogalerie: https://scots.rajce.idnes.cz/2013-Sahara-Slovensko/