Ukázka z připravované publikace člena OCR Col.Hawkeye: „Vražda jizerskohorských roverů“
Totalitní režim, instalovaný po Únorovém politickém puči zosnovaném za podpory sovětských poradců a za pomoci guerilových Lidových milicí Komunistickou stranou Československa v letech 1948 – 1989, má prostřednictvím svých represivních orgánu, stranických institucí a justice na svědomí dlouhou radu zločinu - loupeže, krádeže, fyzickou a psychickou likvidaci celých společenských vrstev, věznění a popravy politických odpůrců i náhodně vybraných, zcela nevinných lidí, mučení, psychický teror a vraždy...
Dvě z nich se udály 24.cervence 1949 v Jizerských horách.
Nad Vlašským hrebenem svítalo...
... vlahá letní noc ustupovala jiskřivému červencovému ránu a z těžko prostupných, místy bažinatých lesních porostů stoupaly obláčky mlhy. Na nevelké mýtině se proti blednoucí obloze rýsovaly špičky dvou větších skautských stanů na nízkých podsadách, pod nimiž pokojně spalo sedm železnobrodských skautů-roverů. Země vydechovala severskou směsici vůní trav, jehličí, rašelinišť a květin, takovou, jakou z celé naší země ucítíš jen tady, v Jizerských horách. Rodil se nový den – 24.červenec 1949.
Pak zazněly první výstřely. Z pistolí a ze samopalu. Pach spáleného střeného prachu se mísil s ranním mlžným oparem. Jekot kulek, rachocení uzávěrů zbraní a nenávistné řvaní esenbáků přehlušilo lesní ticho. Téměř sedmdesát příslušníků komunistického Sboru národní bezpečnosti a Stb hrdinně pálilo do plátěných příbytků nic netušících rozespalých sedmnácti-osmnáctiletých kluků: Tomáše Hübnera, Roberta Hofrichtera, Josefa Veselého, Jindřicha Kokošky, Jiřího Majera a Radomila Raja a jejich o málo staršího kamaráda, pětatřicetiletého Jiřího Haby.
************************
Hejnický Wolfgang Heilig byl hrobníkem ze staré školy. Přivazoval mrtvým na marách provázky na prsty a vedl je přes složité kladky ke zvonkům v oknech márnice. Chtěl mít jistotu, že nepohřbí živého. Po otci zdědil dvě knížky. Breviář a ohmataný svazek s názvem Předčasný pohřeb, který táta kdysi koupil na pouti v Reichenbergu. Wolfgang znal spisek skoro zpaměti: Drtivý tlak na plíce, dusivé výpary vlhké prsti, přilnavá lepkavost rubáše, neúprosné objetí temného prostoru, ticho jako v podmořské tůni, neviditelná, ale hmatatelná přítomnost červů a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře...
Jednou přijela do Hejnic kolona aut. Byli to policajti z Frýdlantu. Vytáhli za ruce a za nohy z Dékávy dvě mrtvá těla.
„Oba pohřbíš,“ řekl český major. „Je to rozhodnutí národního výboru.“
„Nepohřbím,“ řekl Wolfgang Heilig. „Nemůžu. Nahé nepohřbívám.“
„To je máme kvůli tobě oblékat?“ řekl major. „Zítra budou pod drnem. Jinak víš, Němčoure, co tě ceká,“ přikázal.
Pak trochu omluvně dodal: „Jak mi je dali, tak vám je vezu.“
Těla jedno po druhém odvezl do márnice na trakaři. Provázky od zvonkohry jim k prstům nepřivazoval, neboť nebylo pochyby, že lidé s ustřeleným temenem hlavy, srdcem proděraveným střelou zezadu a s řadou dalších střelných zranění, se na dně temného hrobu probudit nemohou. Hejnický hrobník Wolfgang Heiling si lámal hlavu, odkud vítr vane. Ani za heinleinovských času se nestávalo běžně, že by mu někdo přikázal pochovat neznámé mrtvé, bez označení hrobu a o věci pod přísným trestem mlčet. Navíc mrtvé zjevně usmrcené násilně...
Heiligova žena ušila z prostěradel dva rubáše. Hrobník přetáhl pytle mrtvým přes hlavu až ke kotníkům. Na nohy jim navlékl bavlněné ponožky, které koupil v koloniálu. Že prý mají v nebi studené podlahy a je to o nastydnutí… Oba muže pohřbil u zdi hřbitova do neoznačeného hrobu. To místo si však dobře zapamatoval...
(úryvek z knihy povídek Jaromíra Štětiny Gravitace )
25.únor 1948 znamenal definitivní konec pluralitní demokracie a nástup totalitní diktatury nejhrubšího zrna. Všechny spolky a organizace byly začleněny (nebo sloučeny ) do nově založených organizací, které plně podléhaly kontrole a vedení KSČ. Obec Legionářská, Skautská organizace a řada dalších byly v celé republice zakázány úplně, nejinak tomu bylo i na železnobrodsku... V Železném Brodě bylo velmi silné skautské hnutí, jedno z největších středisek v kraji sdružovalo více než 150 vlčat, světlušek, skautů a roverů. Po 2.světové válce vybudovali skauti svépomocí v Brodě velké středisko (skautské centrum). Areál sestával z osmi vybavených kluboven, hřiště, společenského sálu pro více než osmdesát sedících diváků. Několik oddílu mělo kompletní výbavu pro tři samostatné letní tábory, které se organizovaly každoročně v Jizerských horách... Po zákazu skautingu byla řada skautských činovníků zatčena a uvězněna. Veškerý majetek skautského střediska a oddílů, včetně nove postaveného areálu, získal pak komunisty ustavený Svaz československé mládeže (ČSM později SSM).
Komunistickému režimu silné skautské hnutí, které – přestože zakázané – pokračovalo skrytě dál ve své činnosti, samozřejmě vadilo. Navíc se řada jeho členů zapojovala do pomoci ilegálním protikomunistickým skupinám - sběrem informací, roznášením letáku, fungovali jako„ spojky“ a pod.
Bylo proto nutno vytvořit precedentní případ a „monstrproces“ minimálně krajského významu a „odhalit“ někdejší skauty a skautskou organizaci jako “ nepřátele pracujícího lidu“
Stb zahájila „akci Jizerka“:
„...Nejprve nás kontaktoval železnobrodský rodák Jiří Hilger, vystupující jako údajný agent CIC (tz.v. „agent – chodec“), který měl dle jeho vlastních slov pracovat na železnobrodsku v ilegalitě. Začátkem léta 1949 nás varoval, že se chystá naše zatčení. Nechtěli jsme pasivně čekat, až si pro nás Bezpečnost přijde a Hilger se nabídl, že pro nás zajistí odchod z republiky pres šumavské hranice. Tím jsme se nevědomky stali pěšáky ve hře provokatérů a agentů Stb, ve hře, ve které jde o život a kterou také dva z nás životem zaplatí ... Podle jeho instrukci (J.Hilgra – pozn.aut.) jsme se měli „stáhnout do lesů“ (na naše tábořiště pod Vlašským hřebenem) a vyčkat jeho příchodu - a následné cesty na Západ.“
Jiří Hilger však byl jen jakýsi „regionální dobrodruh“, mluvka, který se rád předváděl před děvčaty a v té době žádným agentem – chodcem nebyl. Na rozdíl od skupiny železnobrodských skautů a roverů se mu však krátce po jejich masakru a zatýkání Státní bezpečností podařilo opravdu přejít na Šumavě hranici do Bavorska. Agentem-chodcem se stal až o tři roky později, na základě toho, že se mu nejprve jednou povedlo nepozorovaně překročit hranici zpět do Československa za svoji rodinou a opět se vrátit na Západ. Ale hned jeho druhá cesta jako agenta CIC skončila jeho zatčením a tzv. „verbovkou“ jako spolupracovníka Stb…
Nechme však pana Radomil Raja vyprávět:
„...Aby se „prozradilo“ místo, kde jsme v těch stanech tábořili, (tenkrát tam byl skutečný prales, místo kam nikdo nezavítal, proti tomu to tam dnes vypadá skoro jako v anglickém parku), našli si k tomu účelu takového prosťáčka, nějakého Slováka, který tam poblíž Hruškových skal stahoval dřevo. Chlapovi v noci odvedli koně, ráno, když jej hledal, mu řekli, že mu koně nejspíš někdo ukradl a chce jej převést do Polska... Potom ho odvezli na motorce pod Vlašský hřeben, kde byl kůň údajně spatřen… Určili mu přesné místo, kde jsme tábořili. Asi počítali s tím, že ho zastřelíme, aby měli důvod ihned k akci. Pochopitelně jsme milého Slováka vyvedli z omylu, že tam žádný kun není. A já a ještě s Robertem Hofrichterem jsme ho vyvedli těmi lesy zpátky k cestě, aby nezabloudil. „Koňáka“ se chopila opět Bezpečnost, divili se, že se vrátil, vyslechli ho. On jim potvrdil, že narazil na stany, kde bylo pár lidí a že jsme ho vyvedli ven. A protože měli už všechno připravené (už 2 dny před tím měli pohotovost na Jizerce, připravená auta, sanity, všechno...), počkali si na onu dobu mezi „psem a vlkem“ a zahájili akci s cílem nás „exemplárně“ zlikvidovat. Rozkaz zněl: až se bude rozednívat a začnou být vidět kontury stanu, zahájit palbu a vystřílet to tam!“
Pravdou zůstává, že o existenci skupiny věděla řada lidí – lesníci, hajní, nadlesní (ti je občas zásobovali nějakým tím zajícem nebo srnčím) a další skauti i lidé z okolí, dokonce i velitel někdejších dosluhujících „financů“, který je měl před případnou akcí varovat, odjel však naneštěstí dva dny před osudovým datem na několikadenní dovolenou…
Plány sedmi mladých lidí odejít do emigrace byly 24.července krátce před rozedněním rozprášeny palbou z pistolí, samopalů a kulometů.
"...Leželi jsme ve stanech, když nás zasypali první velkou dávkou. Stany stály vedle sebe a snad jen díky tomu, že jsme leželi v podstatě na zemi, tak nás ta střelba úplně nezdecimovala. Byl jsem postřelen do ramene a Číž, tedy Jirka Haba, který ležel vedle mě, na tom byl ještě hůř... Když konečně střelba utichla, vyzvali nás, abychom beze zbraní vyšli ven. Až na Jiřího Hábu jsme všichni vyšli a museli jsme si lehnout na zem. Jirka Haba, jehož zranění bylo natolik vážné, že nemohl z toho stanu vůbec vylézt zůstal uvnitř. Já jsem se vypotácel s ostatními ven. Všechno se seběhlo hrozně rychle, byli jsme zcela překvapení, nepřipravení... Později kluci říkali, že jim Číž ještě stačil říci, že nás bude krýt střelbou, ať se pokusíme utéci. Nikdo z nás totiž netušil, jaká obrovská přesila nás obklíčila. Jirka Haba byl vážně zraněn, přesto se pokoušel střelbu opětovat a bránit se. Odtáhli nás o kus dál a srazili na zem, obličeji k zemi.... Potom znovu zahájili palbu, tentokrát z dvou lehkých kulometů, které si přivezli s sebou a oba stany i s Jirkou Habou rozstříleli na padrť. Nedali mu sebemenší šanci...
Mezitím k nám přibíhalo několik dalších esembáků a začali do nás, ležících, střílet z pistolí. Vedle mne zastřelili Tomáše Hübnera ze Železného Brodu, mladého kluka, kamaráda ze skautského oddílu. Mne postřelili do obou nohou, Pepíka Veselého, Jindru Kokošku také postřelili. Takže tam vypálil několik zásobníků, z toho do našich těl nejméně sedm ran. Dodnes slyším jak někdo okřikl ty nejhorlivější „strelce“ v okamžiku, kdy měnili zásobníky a chystali se nás „dorazit“: „Soudruzi, neprasečte, potřebujeme nějaký živý taky...!“
Když „Akce Jizerka“ skončila, nastalo v Železném Brodě i okolí rozsáhlé zatýkání, při kterém bylo zatčeno a do vyšetřovací vazby odvezeno více než čtyřicet lidí. S většinou z nich byl v říjnu 1949 veden proces před Státním soudem v Praze. Proces byl zmanipulovaný, všechno bylo předem připravené a v přesné režii Stb. Obvinění padla z naprosto nesmyslných trestných činů, jen aby dopadení skauti a jejich přátelé mohli být odsouzeni k vysokým trestům.
Robert Hofrichter (20 let) byl odsouzen na dvacet let . Dnes žije v USA
Radomil Raja (17 let) byl jen „díky“ vážným zraněním a tedy „špatné využitelnosti“ při otrocké práci v lágru, odsouzen na dva a pul roku. Dnes žije v Železném Brode.
Jiří Majer (18 let) a Josef Veselý(19 let) byli odsouzeni každý k deseti rokům vězení
Václav Hlava a Josef Klapáč (oba 18 let), byli odsouzeni každý na deset let
Jindřich Kokoška a František Linka (oba 17 let), byli odsouzeni každý na osm let
Josef Šírek a Jiří Žídek (oba 17 let), byli odsouzeni každý na dva a pul roku.
Třináct dalších občanu, včetně dosud nezletilých chlapců z Hejnice a Bílého Potoka, kteří skauty podporovali potravinami, dostalo tresty do osmi let vězení, které si odpykávaly v uranových dolech.
Dalších devět mladých lidí ve věku 15 až 17 let bylo odsouzeno k trestům do jednoho roku.
Tomáš Hübner (17 let) a Jirí Haba (35 let) byli tajně pohřbeni v neoznačeném hrobu na hřbitově v Hejnici. Jejich rodiče a příbuzní nedostali žádnou zprávu o úmrtí ani pohřbení svých dětí. Teprve po roce 1990 byly jejich ostatky - díky úsilí a finančnímu zajištění pana Roberta Hofrichtera a několika dalších pamětníků a tehdy postižených, avšak přeživších účastníků akce Jizerka - exhumovány a přeneseny do hrobu jejich příbuzných v Železném Brodě. Jelikož nebyli v žádném procesu odsouzeni, nemohli být ani rehabilitováni a jejich rodinám a příbuzným se nikdo po devadesátém roce ani neomluvil!
... teprve po roce 1989 mohl být u Soušské silnice vztyčen pomník komunistickou policií brutálně zavražděným jizerskohorským roverům – skautům ze Železného Brodu, Tomáši Hübnerovi a Jirímu Habovi.
Vražda jizerskohorských roverů pod Vlašským hřebenem.docx (24,2 kB)